No, abych nepředbíhala.... 

 

v březnu ( nebo dubnu? tak rychle to letí...) jsem si chtěla všechny pocity, dojmy a zážitky zaznamenat alespoň někde, proč ne tady... Ale opět se proti mě otočil zády čas a blog otevírám po dlouhých 10ti měsících. 

Nikdy bych nebyla věřila tomu, co všechno člověk může za tak relativně krátkou dobu zvládnout jak fyzicky, tak psychicky. Od toho osudného března si budu říkat, že nic není nemožné a když někomu o něco vážně jde, byl by v tom vážně zakopaný pes, aby to nevyšlo.. a nám to vyšlo. ťuk ťuk. Pořád si říkám, že toho štěstí bylo ažaž a co za pohromu nás čeká jako kompenzace. Budu si ale říkat, že to bylo těžce vydřené štěstí a my si to zasloužíme.

a o čem že to vlastně vedu utahaný monolog?

 

byl začátek roku 2011 a s přítelem, se kterým jsem byla tou dobou třetí rok, jsme byli rozhodnutí odejít z Prahy, krásného, ale nám oběma nic neříkajícího přelidněného města. Opustit všechny kamarády, rodinu, práci a odejít bydlet na šumavu, do krásného kraje plného čerstvého vzduchu, zelených luk a lidí, kteří vám na potkání vaří kávu...  Z malého bytečku na pražském Smíchově jsme hledali domeček, ideálně veliký pro plánovanou rodinu a početné stádo koní + do toho ta zvěř kolem. Dlouho jsme nemohli nic najít, až jsme našli... krásný domeček k rekonstrukci v Klatovském kraji v líbezné vesničce skýtající pouhých 13 domečků. To, že ho chceme, bylo jasné už z první návštěvy a začlo šílené papírování a telefonování. Už to nechci nikdy zažít. V práci, kde jsem dělala, mě už museli nesnášet, věčně jsem byla zalezlá a telefonovala s realitkou, právníkem, finančními poradci, rodinou, přítelem a pořád dokola... vše běželo jako po másle, až na jeden drobný zádrhel. Těsně před vypršením zálohy nám banka oznámila, že hypotéku neschválí. Těch slz a ukousaných nehtů bylo moc. Že budeme muset čekat minimálně další rok ( již jsme oba byli ve výpovědi z práce) a že se dětí nedočkáme a že to vlastně vůbec nikdy nevyjde. Díky ochotné finanční poradkyni jsme situaci vyřešili jinak a pár týdnů na to jsme si jeli pro klíče od našeho nového domečku. Kolotoč, který tím začal asi neskončí do konce našeho života. Ale nám to nevadí. ba naopak. Rozjela se blesková rekonstrukce, kdy jsme denně dojížděli na 35km vzdálenou chalupu rodinných příslušníků, kteří nám všichni čiperně pomáhali a moc jim za to děkujeme. Z Prahy jsme byli natrvalo odstěhovaní, v domečku se bydlet nedalo. první co jsme museli, bylo přestěhovat koníky. Tou dobou jsme měli dva své již několik let a třetího jsme si měli privézt. Nikomu nepřeju ty nervy, kdy nastěhujete své koně ( jednoho zcela nového) do nového domoba a musíte večer odjet spát jinam a věřit, že je ráno najdete celé. Naštěstí se až doposud nic nestalo a všichni jsme vše přežili ve zdraví. A tak jsme bourali, kopali, nahazovali, škrábali, stavěli, malovali atd. atd.,dlouhé 4 měsíce jsme dojížděli na chatu, přítel odjížděl vždy na 4 dny do Prahy vydělávat penízky do svého autoservisu. Já jsem kreslila, raději nevědět v jakých podmínkách. jeden jediný nerozkopaný pokoj plný našich věcí, uprostřed na prodlužovák zapojený počítač a kdesi v tom harampádí já s deskami a jela jsem. Zakázky jsem měla, jen lidé museli déle čekat, protože jsem vážně nestíhala a podmínky byly opravdu otřesné. V červnu jednoho krásného dne jsme tu poprvé spali po tom, co nám podlaháři položili podlahy. Podotýkám, že ještě dva měsíce jsme chodili s přenosnou lampou a pár dní jsme se myli v lavoru, než jsme přidělali baterie. Takový hardcore si člověk musí zažít, aby si pak vážil toho, co má. Vždycky jsme jásali za každou novou věc - za to že jsme si mohli lehnout do postele, že jsme si mohli pustit vodu, že jsme mohli rozsvítit, že jsme mohli vařit, pustit teplou vodu, zapnout televizi, zatopit....

 

  do toho raději ani nebudu říkat, že jsme si přivezuli štěnátko. Po štěnátku následovali dvě kočičky. Ke kočičkám jsme si nadělili k vánocům čtvrtého koníka, kobylku... 

Po létě, kdy jsem stále kreslila, ale bez práce, přítel stále dojížděl do Prahy, práce neubývala přišel podzim a s ním další práce jako výměna střech na hospodářských budovách a zavedení topení. Vše jsme ale stihli, já nastoupila do práce a tím se práce téměř zastavila. teda spíše - to nejdůležitější jsme dodělali. Bydlení máme hotové, zařízené, bydlí se nám tu krásně. zvířátka jsou zdravá, kobylku odvezeme na jaře připustit, přítel mě o vánocích požádal o ruku a příští rok bychom rádi přidali do party mimčo. zní to všechno tak ideálně, ale růžové to vůbec není. jak práce byla, už zase není, momentálně trčím doma a hledám, trh je tu opravdu šeredně bídný a asi se budu muset uchýlit k práci, která se netýká mého oboru ani trochu. Co ale můžu čekat v Klatovech s grafickou školou. Ještě že jsou stále ochotní lidé a objednávají si obrázky na zakázku, které stále aktivně dělám. Moc ráda bych se tím jednou živila naplno, ale to bych nesměla žít v našem státě. Ráda bych s obrázky prorazila německý trh, ale nevím jak. tak snad se to vše jednou povede i to všechno, co jsme si tak hezky naplánovali. Držte nám prosím lidičky palečky! 

a já je budu držet všem těm, kdo se do podobné jámy lvové také chystá nebo je v ní již polapen.. splňte si svá přání a nečekejte na nic. protože život nepočká.... 

 

zajímalo by mě, co sem budu psát za dalších 10 měsíců... ;)