Každý z nás se někdy rouhá, mou dřevěnou maličkost nevyjímaje. A důsledky jsou dávno známé. Woodman o sobě tvrdí, že mu to dycinky "nakope prdel". Jak jsou na tom něžné dámy? Snad nám to řeknou ... stejně jde jen o rétoriku ... obsah je stejnej bez rozdílu pohlaví .... si myslí woodman, odvažující se zkusmo rouhat v ženském rodě:

"Rouhám se, pane, ... neb tvrdím, že ty dopouštíš, abych dýchala vzduchoprázdno a koukala do nicoty, abych spala za bílého dne, aby zítra znamenalo nikdy a včera bylo navěky, stavím z těch nicotných hodin domeček z karet a ty do něj foukáš, jízlivý Bože ... chceš snad naznačit, že ta laskavá náruč, do které bych se ráda schoulila, jest tvořena oblouky mých paží? Rozumím ti správně, že pokud půjdu světem s rozpřaženýma rukama k objetí, najdu lidi, a pokud obejmu sebe sama, najdu Tebe? Pane, rouhám se ... do vínku ´s mi dal strach a já se teď jako vždycky bojím, že zůstanu sama a ty se na mne právem zlobíš ... "