Díky dlouholetému pozorování dění v našich lesích si troufám tvrdit, že český národ houbařský se dělí na tři skupiny. Tou první, bohužel nikoliv příliš početnou, jsou dobří houbaři. Druhou, nejpočetnější skupinu, lze nazvat svátečními slušnými houbaři. Třetí skupina, na můj vkus početná až dost, je množina "hříbkařů". Ano, pod uvozovkami můžete vidět ironii, nadsázku, možná až tak trochu pohrdání... a slibuji vám, že se dozvíte, proč jsem použila až tak silné slovo.

Dobrého houbaře poznáte snadno. Je to tak trochu cvok; vyrazíte-li v lednu do lesa, zaručeně ho potkáte. Nebude mít koš, protože je mu trapné v tomto období chodit s ním pod okny sousedů, ale přes rameno si hodí plátěnou tašku, do níž nahází nalezené penízovky sametonohé, Jidášova ušiska nebo pařezníky - má houbový absťák a v něm je i ten "podřadný" pařezník dobrý.:-)

První řízky z hub smaží dobrý houbař kolem 20. května, protože on prostě ty kováře v lese najde, i kdyby čert na koze jezdil a viník nákupu předražených stíhaček se našel. Sbírá kdejakou prašivku: holubinky, penízovky, čirůvky nebo ryzce a nosí plné košíky i v obdobích, kdy by nikoho jiného jít do lesa nenapadlo, třeba i 18. prosince, kdy už do košíčku může přihodit i jmelí...

V okamžiku, kdy se navalí do lesa sváteční houbaři a hříbkaři, můžete vzít jed na to, že včera byla na Primě (na Nově nebo v Blesku) reportáž o tom, že na houby můžete s nůší (případně jako zubatá s kosou). Tyhle reportáže, to je kapitola sama pro sebe: hřiby narostou na jediném zastíněném místě, kde náhodou zrovna sprchlo a bylo tam o nějaký stupínek víc a jupí, v okurkové sezóně máme o čem mluvit. Lid se vrhne v les a netuší, že hřiby rostou jen na dvou místech, kde je už dobrý houbař vysbíral. Ten je totiž schopen a ochoten vstát v půl šesté (ač šel ve dvě spát) a prolézat roští, riskovat v něm setkání s divočáky, napadení desítkami klíšťat, vypíchnutí oka větví i přizabití se přes hromadu klestí. Vzteklý hříbkař, který hřiba molitaňáka stejně nevidí,ani kdyby ho kopal do zadnice, rozkopává růžovky a rozšlapává ryzce černohlávky, jež si spletl se suchohřiby a ta hrůza, když dole místo rourek spatří chladič! A dobrý houbař jde za ním, trpělivě sbírá kousky, které hříbkařovo řádění přežily, urovnává díry v mechu, kácí se nad pet flaškami, plechovkami od paštik, tubami od zubní pasty (na mou duši!) či veřejně položenými hromádkami trusu. Že jsou lidské se pozná snadno - ještě jsem neviděla srnku, která by v kopýtku držela toaletní papír nebo papírový kapesník...

Zatímco dobrý houbař jde do lesa pěšky, sváteční slušný houbař dojede k lesu autem nebo vlakem a dál jde po svých, hříbkař si pěkně pohodlně dojede až mezi stromy a kdyby se nebál, že si odře drahý lak, nejspíš by z auta rovnou i houbařil...

Sváteční slušný houbař kroutí hlavou, dobrý houbař skřípe zuby a sní o okamžiku, kdy najde odvahu a tomu hadovi všechna kola vypustí... Místo toho vozidlo obejde, chvilku počká, zda od rozpáleného výfuku nechytne les a pak odevzdaně jde a posbírá po hříbkařovi vydrbané holubinky černající (na rozdíl od hříbkaře ví, že konzistencí ani chutí se jim červy prolezlý "molitaňák" hřib nemůže rovnat), ryzce černohlávky, růžovky a taky zbylé hříbky. Tam, kde hříbkař odřízne jednoho hřiba, stačí se jen rozhlédnout: vždy tam čeká několik dalších. Hříbkař netuší, že poťouchlého hřiba je vidět jen centimetr nebo taky nic; musíte mít cvičené oko na nadzvednuté jehličí, abyste ty potvůrky objevili...

Potká-li dobrý houbař dobrého houbaře, pozná to okamžitě pohledem do košíku. Hraje totiž všemi barvami. A i když má sto chutí zahrabat ho 2,5 metru pod zem (tak hluboko proto, aby ho nevyčmuchal policejní pes), pohovoří s ním přívětivě o tom, jak se změnil podrost, které druhy hub se tu za poslední roky ztratily a které naopak přibyly, o neštěstí v podobě hříbkařů, o nepřízni počasí a zároveň po sobě oba hodí nějakými těmi Bolety, Russulami a Cantarelly, aby si ukázali, že něco umějí. Potká-li svátečního slušného houbaře, věnuje tomu nešťastníkovi za obdivný pohled na své hřiby několik kousků a odmítá slova díků (nasbírá si snadno nové). Hříbkaře nepotká, protože se Homolkovým, kvičícím, povykujícím a plašícím zvěř na kilometry daleko, zhnuseně vyhne.

Tímto přeji všem dobrým houbařům, slušným občasným houbařům, příznivcům a přátelům lesa a tak vůbec, dobrou alespoň podzimní sezónu. A Vandu s Valerií, prima sváteční slušné houbařky,  s sebou do lesa zase letos beru:-)))))