Camargue. 

Největší západoevropská delta mezi dvěma rameny řeky Rhôny, mokřady, bílí koně, plameňáci, 237 různých druhů ptáků, býci, rýže...

A sůl.

Sůl, která se tu získává již po staletí. Průmyslová těžba začala v 19. století, kdy byla také postavená těžařská obec Salin de Giraud. V jejím okolí se nacházejí mělké pánve, v nichž se postupně odpařuje mořská voda a zanechává po sobě krystalickou sůl v objemu 340 000 tun ročně.

(Roční spotřeba soli je asi 200 milionů tun. Odborníci říkají, že zatímco pračlověk v době kamenné přijímal maximálně 3 gramy soli za den, v současnosti je to třeba v Evropě kolem 10 g za den, v Japonsku 11 g, v Číně dokonce 15 g. Zato v Keni 3 g a brazilští indiáni jsou rádi, když si život osolí setinou gramu (0,01 g). Optimální příděl by měl být přitom kolem 4 gramů (čajová lžička).) 

Poté co je voda vyčerpána z moře, prochází desítkami kilometrů přípravných ploch; během této cesty ztratí 90 % vody a díky činnosti mistrálu a slunce vzniká zahuštěný solný roztok o hloubce mezi 30 a 40 cm. Mechanické nečistoty a nerozpustné látky se usadí na dně a zahuštěný roztok je rozváděn do rozlehlých a mělkých krystalizačních nádrží. Tady je hloubka mezi 10 a 25 cm. Zde se roztok více zahušťuje a jedlá mořská sůl začne krystalizovat. Občas se pohybuje čistě na základě gravitace, jindy jí pomáhají pumpy.

Nejkrásnější jsou ale na těžbě a odpařování soli barvy salin. Oranžová, fialová, okrová, petrolejová a především růžová...

Ta vzniká díky přítomnosti obrovského množství mikroskopických řas Dunaliella salina, které jsou bohaté na beta karoten.

Tohle barevně nejkrásnější místo, jaké jsem letos navštívila, je pro mě velkou inspirací pro říjnovou výstavu Barvy koření. Bude probíhat opět v pražském Klubu cestovatelů na Masarykově nábřeží. Ráda vás na ní uvidím a bližší údaje dám včas vědět... :)

Zdroje: epochaplus.cz, bioage.com, fyzmatik.pise.cz a propagační texty Saline de Giraud