Milí Fleřáci,

zkusím to dnes zlehka česky, jenom zlehka, nelekejte se :)

Také usínate s nosem v oblíbené knize a máte potom z toho neskutečné sny a ráno pocit, že se Vám zlily knižní zážitky se snem? Také máte pocit, že když to rychle nezachytíte, rozplyne se všechno jako dym ve sněhové bouři?

Mé obrázky nesou stopy pohádek, poesie. Veršům svědčí čáry, štíhlé linky, rozprávkam však barevné prostory. Ve světě linek se rýmy střídají se zajíci, co právě vyskočili z rozospalé nory... Na barevních plochách roste do výšky nadýchaná peřina, těžký sen, smělý únos větru někam mezi skaly. Za něma tvář Sylvie Plath a její touha po sebevyjádření, po smyslu bytí, po vyrovnanosti... A poté její smrt odplavená další vrstvou žlté barvy rozospalého sna... Zvířatká skáčou mezi smoutky lidí do chvíle, kým nepřestanou myslet na nedělního králika v troubě, ale chytí líšku za ocas, aby spolu zkusili projít po lese novým směrem...

Hledat nové hned neznamená vzdát se toho, co je staré. Jen někdy je třeba se podívat na doposud zjevnou pravdu jinak. Připustit změnu toho, co bylo nedotknutelné a osvobodit celé své bytí.

Osvobozená se nechávam svést těnkými štětci z ocasu veverky. Přibudlo zvířátko, přibudne pohádka, přibudne ilustrace...

Ty včerejší ať potěší Vaše nezranitelné světy poetických duší toužících po dětství... :)

Jahodový závěs zažene smútek z tváře...

Pod křídlem motýla dřímá vlčí mák ... nebo malá beruška v trávě?

Lišce padli hvězdy k nohám a možná bude do dnešní tmy ochočené i tato hora ...

Pšššt, zde se už spí... Spočítej si své králiky a vymaluj fixem každou smutnú bílou stenu...