Nezařadila bych se mezi sběratele – zatím.

Možná jen, když jsem byla malá, sbírala jsem známky, takže jsem měla album a pečlivě odtrhávala známky z dopisů a pohlednic. Později jsem si kupovala Ohníček a Sedmičku a časopisy pečlivě zakládala. Než jsem dostala ten nápad, že si vše zajímavé vystřihnu. Takže časopisy se rozpadly a výstřižky časem ztratily.

Pak mne naučila teta plést a háčkovat, takže ve všech krabicích a skříních byla klubíčka. Samozřejmě jsem potřebovala jen malou část, ale již se pomaličku začalo projevovat sbírání, shromažďování, tzv. syslení materiálu. Kdo pracuje s vlnou, určitě ví, o čem mluvím.

To jsem ale netušila, co na mne bude čekat, když začnu šít.

Zanedlouho byly skříně plné látek.

Bohužel nestačil jeden šicí stroj, takže už mám čtyři.

A také látky stále přibývají. Ze stolu v kuchyni jsem se nastěhovala se svojí zálibou v šití do obýváku, kde se rozpínám jako montážní pěna.

Jak se objevují nové kolekce látek, tak já vyskladňuji beletrii do jiné knihovny a místo po knížkách zabírají nové a nové látky, oblečení po dětech putuje do krabic na půdu a do poliček ukládám co jiného, než látky.

Samozřejmě část látek spotřebuji, ale i když se snažím, zřejmě je to zatím v nepoměru, protože látek je stále více a více. Každá švadlenka to určitě zná. Nejde odolat.

A tak se mi líbil tento vtip, který sedí na všechny ….

Ženy sedí v místnosti v kruhu, jedna vstane:

„Ahoj, jmenuji se Marie a již týden jsem si nekoupila žádnou novou látku.“

Myslím si, že je to tak s každou profesí, s každým koníčkem, všichni jsme v koutku duše sběratelé, jen někdy je to více vidět a kdo nevěří, běžte se podívat do sklepa, na půdu nebo někdy stačí otevřít skříň.