Sotva vyšlo jarní sluníčko,

vydalo se staré elpíčko

na louku.

V černém klobouku.

Potkala ho mladší disketa tenoučká,

v náruči si hezky nesla pavoučka

pro štěstí.

Tiše šelestí.

Proti nim si vykračuje cédéčko,

rukou hladí malé slunéčko

sedmitečné.

To je neskutečné.

Uviděli v kopretinách sedět dývko,

jak popíjí asi třetí pivko

u zvonků

na tom palouku.

Elpíčko teď velmi rozpačitě kouká,

jak se zaplňuje zelenkavá louka

kolegy menšími,

tenčími, mladšími.

Dostane nápad a zve je k poslechu,

ke zpěvu, k reji a taky k oddechu,

zavrtět, zatančit,

zarejdit, skotačit.

Ti tři se zastaví ve snovém úžasu,

kdo že je volá k svíjení, ke třasu,

k dupotu,

k supotu?

Nezlob se elpíčko, nejdeme,  ne!

Ty už jsi tak nějak  poškrábané,

zastaralé,

obehrané...