Tak mi teda umřel kamarád. Byl to dost dávnej kamarád. Viděl jsem ho naposled, když mi bylo dvanáct a to je dobře pětatřicet let, takže leckdo, dokonce včetně mně, moh by klidně říct, že už to žádnej kamarád nebyl. Vlastně to po těch letech už měl bejt docela cizí chlápek, ale ukázalo se, že tomu tak není. Přemýšlel jsem o tom před spaním spoustu dní, ale nepřišel jsem na nic, co by mělo hlavu a patu. Vyvstaly přede mnou jen spousty dávno zasutejch obrazů……

……jo, vidim to jako dneska, von byl blonďák, takže musel bejt Šetrhend, to dá rozum. Na mne zbyl Vinetou, ale to je taky dost dobrý, jestli se nepletu hi hi hi. A nemám vůbec šajna esli jsme tou dobou zrovna byli za školou nebo do ní ještě nechodili, ale už tenkrát nás znali u všech táborovejch vohňů. Byli jsme totiž dost často na válečný stezce. Teda vlastně celkem kontinuálně, vod rána do večera. Měli jsme takový ty „igelitový“ pušky, co měly každá po dvou hlavních svisle řazenejch, ty teda byly z černýho „igelitu“, no a pažby z červenýho. Byly úplně stejný, protože tou dobou v hračkářství žádný jiný neměli. Jenže takhle byste to možná mohli vidět vy. Ve skutečnosti, jestli teda chcete něco vědět vy grínhórni, byly ty dvě flinty zcela nezaměnitelný. Já měl totiž stříbrem pobitou dvouhlavňovku a Šetrhend  dokonce vlastnil jeden z těch mála kousků vod toho slavnýho puškaře Henryho, vopakovačka, pětadvacet ran to byla a byly to mešůrs, zatraceně přesný zbraně. A řeknu vám teda u statisíce bizonů vy grínhorni, že všechno padoušstvo světa, Štětináčem počínaje a Sentrem konče,  bylo tou dobou na Lobečku, na mou duši, docela vodrovnaný! To nejni jako dneska mešůrs…..

……taky jsme zasadili kytku bratrství. Vyrejpli jsme ji na tý zahrádkářský kolonii někde před chvatěrubským mostem. Byla větší než my, ale přesto jsme ji dosmejkali na tu opuštěnou haldu mezi benzinou a zimákem. Tam jsme ji zasadili a slavnostně přísahali do smrti smrťoucí na všechno co dělá správný chlapy správnejma chlapama. Byla to Divizna velkokvětá, ale to jsem se měl dozvědět až za několik desetiletí. Tou dobou, jak řikám, jsem na příroďák asi totiž zrovna nějak chyběl …..

……moc rádi jsme teda taky chodili „na kopce“, a esli tohle čte někdo, kdo byl zrovna takovej Lobečák a zrovna tou dobou co my, tak teda musí setsakra dobře vědět, vo čem vedu tuhle řeč. „Na kopcích“ se vodpalovaly Lybary, sifonový bombičky, pálil polystyren, Dymogan a vůbec probíhaly všechny pyrotechnický experimenty, který se nedaly vodbejt doma, aniž byste při tom nevotevřeli váš rodnej panelák na nějakou úplně novou světovou stranu.. „Kopce“ byly naše Skalistý hory a za nima rozprostírala se už jen širá nedohledná prérie, svobodná divoká země, kam lidská noha dosud nevkročila, ….. teda až ke Kaučuku…..

……vod tý nejstarší lobecký sámošky, aspoň teda tou dobou, vedla panelka napříč prérií. Spojka mezi Lobečkem a Kaučukem to byla a lemovaly ji lampy veřejného osvětlení a někde vejpůl tý cesty, svýho času teda nebo tou dobou chcete-li, hrávali jsme jen tak ve dvou Černýho Petra. Pamatuju se dobře na ty podvečery, kdy nám do nekonečných partií svítila jen pouliční lampa. A věřte vy grínhórni, že udat černýho Petra ve hře vo dvou hráčích, na to je i  kamenná tvář hráče pokru zatraceně málo! Na to se totiž nestačí jen tajemně ksichtit, na to musíte bejt vopravdickej hráč! I Divokej Bil Hičkók, blahý paměti, přišel by tenkrát s náma vo gatě, a že to byla ňáká perzóna, aspoň teda co se karbanu tejká…..

……jo a jindy zase přijely „houpačky,“  teda jako střelnice, kolotoč a tak. To teda bylo něco, to vám povim. Byli jsme tam vždycky pečený vařený. Za pár dní jsme měli vozkoušený všechny vzduchovky a pamatovali si ty nejpřesnější. Občas z nás teda byli nešťastný, protože, jak vám musí bejt jasný, byli jsme tou dobou nejlepší střelci na světě, to dá rozum. Jenže ty světský to měli vychytaný a takovej třeba angličák byl na dobrech patnáct špejlí a to bylo moc i na nás, borce světovýho formátu. Jednou jsme přišli hned první den a ve střelnici byla taková akurátně vyžilá, řízná, prsatá blondýna. No my sme těmhle věcem tenkrát moc nerozuměli, ale i když jsme teda úplně přesně nevěděli co, i nám bylo jasný, že tahle ženská teda něco do sebe mít bude. Řěkli jsme jí, že si chceme vystřelit na válečky a vona nato, že my dva si můžem tak leda střelit do trenek a jak to tak řikala, koukala přitom zaujatě někam do dáli, jakoby čekala nějakého prince a my byli jen vobtížnej hmyz nebo co. No ale pět broků za bůra nám nakonec velkoryse odsypala. Abych byl upřímnej, s těma trenkami jsme tomu teda taky moc nerozuměli, ale protože se nás to hrubě dotklo, hned první ranou z pěti na válečky, prostřelil jsem krabičku munice do kapslikovky. A byla to forteltrefa, protože ta věc a s ní dvě papírový růže vokolo, začaly hned hořet. Baba zahulákala jak posunovač z Masaryčky a zpoza maríny vyběh svalovec v pruhovaným triku, načež Šetrhend zařval jen „bičuj“, což bylo specijálně jeho heslo, co řval dycky, když šlo do tuhýho, a což tou dobou bejvávalo dost často. No mně to teda dvakrát řikat nemusel, páč ten námořník vypadal dost ambiciózně a to se taky celkem záhy potvrdilo. Měl fakt výdrž, jenže kampak na nás. Míříme rovnou do voranice za zimákem, protože to máme vozkoušený a dokonce jsme to několikrát záměrně trénovali. Tohle nikdo dlouho nevydrží, do kroku je totiž jedna brázda málo a dvě zase moc. Navíc se hlína buď boří nebo lepí, to příjde na to. Ale jak jsem řek, námořník vypadá rozhodnutě a i když náskok udržujem, nedaří se nám ho setřást. Vybíháme na panelovou silnici ke Kaučuku a natahujem krok, v duchu Zátopkova, když nemůžeš, tak přidej. Námořník ale na panelech dotahuje. Nejspíš zná Emila taky.  Jdeme radši zase  do pole a otáčíme podél struskovodu k pískovně za koupalištěm. Tryskem mýjíme polorozvalenej statek a konečně vletíme do zarostlého pásu kolem Vltavy, ale námořník je furt na dohled. Jakmile teda mizíme v porostu, prudce měníme kurz a nesníženým tempem letíme po proudu Vltavy, kolem struskovodnýho mostu a zahrádkářské kolonie, směrem na Veltrusy. Povedlo se. Námořník nikde, buď vsadil na opačný směr nebo to vzdal. Zvolníme, ale dáme ještě dvě minuty vlčího klusu než je konečně jistý, že jsme toho maratónce setřásli. Fujtajxl, takhle daleko to eště nikdo nevydržel! Jo byli jsme tenkrát dobrý běžci, žádný sádlo navíc a strach nám dával křídla. Jak jsem řek, kampak na nás. Stálo nás to tenkrát bůra, štyry nevystřelený broky a poměrně dost sil. Ale stálo to za to. Dycinky to totiž stálo za to, protože konec konců, v těch krásnejch dobách nebylo pro nás na světě nic, co by nestálo aspoň za vomrknutí……

….jo když jsem teda zmínil ten struskovod, tak to bylo taky terno. Dvě roury z Kaučuku přes Vltavu až do Nelahozevsi. Mockrát jsme tu trasu prošli po těch trubkách až k Struskovýmu jezeru. A zvlášť na tom konci to bejvalo dobrodružství. Roury vedly na betonovejch pilířích přes hluboký, k jezeru se svažující rokliny, plný žlutejch barelů s nějakou moc velkou dobrotou. Přes ty rokle teda, musel i chlap jako my, vyškrábnout vodvahu ze všech koutů černý duše a možná i vodjinud, protože v týhle vějšce se roury zdály zatraceně tenký a skončit v těch barelech, nebyla teda žádná láce. Vo nějakým adrenalínu jsme tenkrát neměli šajna, ale dnes vím, že tohle byl teda vopravdu von. Tady fakt končila všechna sranda a já se nepamatuju, že bysme kdy s Šetrhendem podnikli něco nebezpečnějšího. Ale zvládli jsme to vždycky. Někdy jsme se stavovali cestou v pískovně, ještě na kralupský straně. Bavili jsme se tam náramně. Podhrabali jsme horní hranu tý svislý stěny, takže vznikl jakýsi převis, na kterém jsme pak skákali tak dlouho, až se utrhnul a my sjeli i s haldou písku na dno.. …

….kolem Vltavy bejvalo vůbec Eldorádo. Jezdili jsme tam na kolech z celou bandou. Vod Ypsu až do Veltrus. Za koupákem byla třešńovka a na břehu jakýsi násypky, co se z nich asi nakládaly lodě, ale v tý době už byly dávno mimo provoz. Sedávali jsme v těch dřevěnejch, plechem pobitejch sýpkách, jak jsme tomu říkali a dlouze klábosili. Vo kus dál byla umělá nora, kde nimrodi cvičili jezevčíky na živejch liškách. Na tom bylo zajímavý jen to, že nora byla zadeklovaná dřevěnejma poklopama, který byly zhruba po metru vybavený předníma blinkrama vod vejtřasky, takže bylo vidět, kde se zrovna ten nešťastnej tvor nachází, protože nad ním svítil oranžovej blinkr. Větší úchylárnu jsem teda do tý doby asi neviděl. No a vo další kus dál byla myslivecká střelnice, kde se střílelo na asfaltový holuby. Jednou jsme se tam vydali sbírat ty, co netrefej. A bylo to taky dobrodružství, protože jsme je sbírali ještě během tý střelby samosebou, jinak by to nebylo žádný hrdinství. Ty nezasažený se většinou rozbily mezi větvema nebo po dopadu na zem, takže celejch moc nezbylo. No my se tada cejtili, jak ouplný partyzáni. Střelba duněla v bezprostřední blízkosti. Nad námi svištěly broky po hrstech a na hlavy se nám sypaly střepiny roztříštěnejch asfaltovejch holubů a drobné větve, ….a co vám budu povidat, bylo to docela jak v tom filmu Velká vlastenecká válka, co jsme na něm byli povinně místo vyučování, což byla bomba, protože jsme se ulili ze školy a ještě se při tom dozvěděli, jaký byli tihle partyzáni velký machři. Jenže pak nás tam někdo vyčenichal a nastal hon a my museli použít všech úskoků, co jsme jen znali, abysme se tenkrát z toho hanebnýho vobklíčení docela vysekali. Líp by to nezmák ani Magua Lstivej lišák se všema svejma Huronama.. Ale dva štosy těch holubů jsme donesli až domu, což byl teda kousek fakt husarskej…..

……onehdá, zas pro změnu, čekal nás dokonce v baráku policajt, až jako dorazíme ze školy. Hned zkraje se blejsknul podezřelou spoustu podrobností o naší partě a dokonce věděl a jaksi mimochodem vypíchnul, že jezdíme na kolech k dýhárně pálit dýhy. Až pocuď měl teda recht, to se muselo nechat, ale jak to vopravdu vypadá, to teda fakt netušil. Byl to takovej náš sport a říkali jsme tomu „přepadení dostavníku“. S dýhárnou totiž sousedil kovošrot a oba ty bordelářský podniky se placama prolínaly, takže mezi odstavenejma autobusama věčně doutnaly haldy odpadový dýhy. No a  „přepadení dostavníku“ spočívalo v tom, že jsme těma dýhama prostě narvali někerej ten autobus až po střechu a zapálili. Většinou jsme odjeli na kolech, když byl autobus v nejlepším, protože to už dycky vypadalo na hasiče. Tuhle akcičku jsme zvopákli mockrát, až jednou shořelo i kus dýhárny. Naštěstí se ale záhy ukázalo, že v tomhle maléru jsme vyjímečně nevině, protože tou dobou jsme byli všichni na škole v přírodě, což teda bylo nakonec moc dobře, protože zkraje to vypadalo, že nás na školním nádvoří pro výstrahu všechny zastřelej a já matně tuším, že vod tý doby jsme už žádnej dostavník nepřepadli……

……jo a jěště jednu velezábavu jsme měli a to bych řek, že sme ještě s Šetrhendem nemohli bejt ani pokrevní bratři. Hádám, že sme nechodili ani do školy. Tou zábavou byla houpačka uprostřed našeho bloku a je teda jasný, že jsme tou dobou nemohli bejt ani Vinetou s Šetrhendem, páč sem nikdá nečet, že by se tihle dva na houpačce nějak extra bavili a to sme vo nich přečetli úplně všecko. No my se teda bavili vohromně. Ta zábava spočívala v tom, že ten kdo „šel dolů“, třísknul houpačkou vší silou o zem tak, aby ten kdo letěl nahoru, byl vymrštěn ze sedátka silou, pokud možno co největší. Jeden nekonečnej horkej letní den za druhým a celý dlouhý hodiny jsme se takhle dokázali přetlačovat a zuby nehty držet tý přivařený roury. Už jen tohle pohnuté období že jsme oba přežili, nemluvě o všech těch následujících, je pro mne dodnes nepochopitelnou záhadou. Ale jak jsem řek, byly to vskutku dřevní doby, kdy naše mokasíny ještě neokusily válečnou stezku a v našem vnitrobloku byly jen haldy hlíny, mezi kterými trčelo pískoviště s houpačkou poměrně absurdně, na rozdíl od v celku přirozeně parkujícího buldozeru. A stejně to bylo krásný! Protože všechno, co jsem tu dosud popsal i mnoho dalšího,  bylo teprve před námi……

….a pak jednoho dne běh času rozdělil naše cesty a zavál stopy na válečné stezce. To když mi teda právě vodbilo těch dvanáct roků, jak už sem řek, rozhodla se moje máma s  novým tátou, že svůj novej život začnou i v novým městě a Vinetou, veliký náčelník a nejudatnější z Apačů, najednou neměl na vybranou. A tak jsem tenkrát přišel o svýho jedinýho pokrevního bratra a dodnes už ho nikdy neviděl. No a když to po tý ukrutánský době právě začalo vypadat, že bych ho moh zase potkat, a věřte, že vim ,co povidám, tak jsem ho ztratil podruhý a definitivně. A tak mám teď pocit, že sem někde zůstal něco dlužnej nebo co a taky nemůžu alespoň takhle nevzpomenout, protože od těch dob jsem už nikdy jinýho pokrevního bratra neměl a mít nebudu, páč i ten můj „čas pokrevních bratrů“ dávno minul, a tak tenhle už zůstane jediným jednou provždy. Můj první a poslední Šetrhend. Howgh.

Dodatečně pro M.S. od L.Z., (nebo L.D., chcete-li)