Pokud existují minulé životy, v jednom z nich jsem určitě patřila mezi luddity. Počátkem 19. století totiž ničili tkalcovské stroje, protože byli přesvědčení, že jim berou práci. Tak jsem za trest dostala tuhle elektrickou potvoru, aby ničila mě, kdykoli se k ní přiblížím. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že po dvou hodinách snahy o nastavení napětí horní a spodní nitě na mém evidentně prokletém Pfaff hobby 4260 (všem ostatním spolehlivě a krásně šije, vrátil se z opravy s tím, že je zcela v pořádku) zavírám vzdorující mašinu do krabice a jdu to všechno ušít ručně. Budiž mi ke cti, že jsem nepoužila ani jedno hrubé slovo ani neplakala a návod přečetla asi 16x.

Vím, že jsem to už tady psala asi mockrát, ale teď je to s prosbou. Je tu prosím někdo z Prahy, snoubící v sobě schopnosti zaříkávače šicích strojů, trpělivost při práci s mentálně postiženými a technické dovednosti? Ke šlapací Minervě jsem přišla, sedla a šila. Tady sednu a šiju jen tehdy, pokud mi někdo navleče nit a sešteluje všechny páčky, jakmile musím vyměnit barvu nebo typ stehu, je konec. A něco mi říká, že pokud toto šicí prokletí nezlomím, nehnu se v životě dál. Děkuji!