V roce 1923, přijela do Prahy hodně chudá vesnická holka, že bude v Praze dělat služebnou, ale její budoucí  manžel jí nechal vyučit modistkou. Byla opravdu dobrá a její klobouky se prodávaly na Národní třídě. 

V roce 1926  jí manžel koupil šicí stroj Singer. Koupil  ho na Žižkově a jeho dopravu do Liboce zařídil tak, že nezaměstnanému žižkovákovi dal 20Kč a ten muž ho donesl jen tak v rukách ze Žižkova do Liboce.

V roce 1929 vyhrála soutěž v nějakém ženském časopise - oblékni se celá za 30 Kč - vyhrála to s kostýmkem z žehlícího plátna s červenými prýmky a  kloboukem z červené plsti (hluboké dýnko a úzká krempa).

V roce 1969 si těhotná blondýna v Liboci prošila prst na šlapacím šicím stroji.

Asi tak v roce 1973, seděla malá holčička na sedačce na tátově kole a na sobě neměla pláštěnku, ale kleprákovou bundu a klobouk, který jí ušila máma z pogumovaného plátna.

Někdy kolem 1976 se tahle holka v Liboci těšila na páteční večer – rodiče půjdou ven a babička jí pustí do svých skříní.  Babiččiny skříně byly poklad, byly výletem do Paříže, do Holandska, do Londýna, byly tu modýlky z pravého hedvábí z roku 1930,  krepdešínové sukně z padesátých let a  kabátky a kostýmky jako z filmů se Sofií Loren. A k tomu klobouky z plsti, nebo pravé panama slámy a bižuterie, jako od Coco Chanell.  To všechno babička ušila a vyrobila. Sama už dávno nemohla dělat modistku - dělala pradlenu v jeslích a bolševikovi navzdory kupovala pašované hedvábí a svůj  plat utrácela za parádu.

 V roce 1980, měla  holčička jednu z prvních péřových bund v Praze - i tu jí šila maminka, tak jako potom i spoustě dalších sportovců a horolezců co se pohybovali v jejich okolí.

 V páte třídě psala ve škole sloh – moje nejoblíbenější kniha. Psala o své bibli, o knížce, kterou, úplně ohmatanou, měla vždycky u postele – knížka se jmenovala od Krinolíny k jeansům a byla od Jany Skarlantové. Na otázku čím chce být, odpovídala: módní návrhářkou. 

 V červnu roku 1981 se na křižovatce ulic Libocká a Leninova stala neskutečná historka. Hezká štíhlá blondýna v parádní a velmi módní bleděmodré kombinéze a modrých sandálech na podpatcích vypadající, jako členka skupiny ABBA, honila v ranní dopravní špičce na této křižovatce prase. Prase patřilo jejímu muži, synovi bývalé modistky a nyní pradleny v jeslích.  Někdo si všiml prasete v Praze, mnohé však ještě více překvapila originalita modelu zmíněné dámy.  Ta kombinéza a péřovky to byly její majstrštyky.

Asi tak před dvaadvaceti lety seděla hooodně mladá maminka u šicího stroje a šila - věnovala se své droze - šití.  V malé garsonce byla podlaha plná hadříků a odstřižků v různých barvách a po zemi lezla malá holčička.  Vůbec nezlobila - byl jí rok a byla v sedmém nebi - věšela na sebe hadříky a nechala mámu ať jí zkouší jeden  nový modýlek za druhým - trávily takhle celé hodiny, celé dny.

Asi tak v roce 1995 pozorovala školní psycholožka holčičku v zeleném klobouku z chalupy a kabátku po mamince – mohlo to působit i směšně, ale holčička vypadala půvabně, jako ilustrace z knížky. A paní psycholožka na ní koukala a říkala, to je neskutečné,  takový cit a talent pro barvy a tvar…

V roce 2006 si čtrnáctiletá studentka oděvní průmyslovky prošila prst na šlapacím stroji Singer.

Asi tak před rokem byla holčička už dospělá, studovala oděvní průmyslovku a rozhodovala se co dál – šila jeden modýlek za druhým a přemýšlela, že by je chtěla prodávat.

Asi tak před rokem maminku přestalo bavit dělat THPko a věděla, že je nejvyšší čas konečně začít dělat to, k čemu má předpoklady a co jí doopravdy baví.

17.5.2010 založeno LAARY FAARY

25. 5.2011  noc:  dredatá blondýna seběhla z pracovny v podkroví a ukazuje nové triko s parníkem, které právě došila