Sotva jsem si povzdechla, že bych ráda vyzkoušela sítotisk, moje (milá) tchyně, která mi nekriticky fandí,  mi pořídila veškeré vybavení.

A jelikož takový vybavení není žádná láce, couvnout už prostě nešlo. Takže jsem poděkovala a přislíbila, že důvěru ve mě vloženou nezklamu.

O vánočních svátcích se konečně naskytlo trochu víc volna, a my se do toho se Zuzi II. vrhly po hlavě.

Tedy - vrhly. 

Předcházelo tomu mlsné obcházení sít, čmarykání, navrhování, zavrhování a trhání nejrůznějších nákresů, obtěžování kdekoho, včetně mojí mámy, který jsem u kafe a cigára nadšeně líčila teorii sítotisku, zatímco ona mi žehlila metrák přesušenýho prádla, jelikož žehlení prostě miluje.

Taky jsem dost často obtěžovala primitivními dotazy Svatku, která má sítotisk v malíčku.(Což ostatně činím dodnes a s povděkem kvituji, že má jmenovaná nervy ze železa )

Byt máme sice poměrně velkej, ale je v něm trochu překočkováno a přepsováno, takže ... zas tak velkej není.

A jediná místnost, kde bylo možno zřídit primitivní sušárničku a odkladiště sít, je tzv. malák. (Maláka nepoužíváme, neboť předchozí majitel bytu nalil, blbec, do WC zbytek malty, a my ještě nestihly za těch pár let provést výměnu.)

Síta jsme řádně odmastily a daly sušit.

Náš pejsek s kočičkou okamžitě přestali vařit dort, a jali se očumovat, co že to bude za prču.

Následovalo zbudování fotokomory v koupelně, která je sice trochu větší než malák, ale tango by si tam nikdo nezatančil.

Pak došlo na aktivaci emulze - zamíchat do kelímku jakýsi prášeček. Zamícháno, vykonáno a Zuzka II. se netrpělivě chopila korýtka a začala, přesně dle návodu stokrát prostudovaného, nanášet emulzi na síto.

Odborně se stranám síta říká tříčová a tisková, a údajně není jedno, kde se nanášení začne, a kde skončí. S tím jsme měly trochu problém, jelikož my máme ty strany pojmenované po svém. Tak jsme se u toho trošku pošňafaly, ale rychle, protože jsme se bály, že emulze zaschne, což nesmí, a bude všechno v ... háji.

(Až dodatečně jsme vyčetly v návodu, a Svatka mi potvrdila, že jsme emulzi měly nechat po aktivaci několik hodin uležet.)

Síta pak putovala do sušičky na maláka a pro jistotu, aby se tam nedostal ani paprseček světla, jsme dveře na horním obrázku oblepily páskou.

Mezitím nastala černočerná noc, což do našich plánů skvěle zapadalo.

Všude jsme pozhasínaly a v provizorní fotokomoře rozsvítily červený světlo. Bohužel se zjistilo, že spořivá Zuzka II. koupila žárovku jen 25W, takže bylo vidět akorát tak na špičku nosu, dál ne. (Zuřila jsem. Ale zase jen rychle úsečně, neboť čas kvapil.)

Při přenášení suchých sít do koupelny, potmě, jsme měly co dělat, abychom nešláply na řadu čtyřnohých čumilů, kteří udiveně zírali, co to provádíme za manévry, a kdy se budou moci zapojit.

První síto jsme osvítily málo, a po sprchování se začalo smývat. Druhý síto jsme nasvítily moc, takže skoro nešlo vymýt.

To vše činěno v prostoru, který zabrala osvěcovací konstrukce (viz foto), tudíž bylo zhola nemožné, abych se tam vecpala ještě já, s mojí ... ehm ... (_._) Stála jsem proto v předsíni, kolem nohou hlouček koček a psů, a kibicovala.

Navíc - síta jsou natažený hodně pevně, vlastně je to, dalo by se říct, bubínek. No a zkuste ve tři ráno pustit na dobře vypnutej bubínek proud vody.

Pochybuju o tom, že by to nikoho v baráku nevzbudilo. Jelikož nám ale nikdo dodnes nepřišel vynadat, tak jsou dvě možnosti: Buď  byli naši sousedi přes svátky taky ve Špindu, a nebo jsou tolerantní.

Uvidíme.

Tuto sobotu do toho jdeme znova.

O dílčí výsledek našeho snažení vás samosebou nemůžu ochudit. Pracovně jsem ho nazvala, když dámy prominou, Koček tři prdele. A nebojte, nezůstalo to takhle, ještě jsem tam spoustu detailů domalovala ručně.

Závěrem tohoto elaborátu, za jehož délku se tímto omlouvám, bych vám ještě chtěla sdělit, že většího blbce než jsem já jste v životě neviděli.

Proč?

Pracovala jsem totiž kdysi ve firmě, která sídlila v prostorách, kde bývala sítotisková výroba.

Všude, všude a všude se tam válela nejen spousta síťoviny, ale taky čistých napnutých sít, korýtek, gum, návrhů, žárovek, zkrátka všeho.

A já?

Kdykoli jsem o to někde zakopla, štítivě jsem to odsunula nohou.

Neříká se tomu Odříkaného chleba největší krajíc?