„Táák, bačkůrky máme, vem si ještě pití a běž si hned umýt ruce. Víš, že jsi před cestou hladila štěňátko," loučím se s dcerou v šatně školky. Ještě obligátní "líbačka" na závěr a mířím ke dveřím. 

„A nezapomeň mi zamávat, tati," připomíná mi má ratolest obvyklý rituál a odbíhá do sousední umyvárny. Tady čeká u okna, než se k němu skloním z venkovní strany, abych škvírou pod záclonou mohl spatřit, jak mi vesele mavá na rozloučenou. Nalepím se na okno a odpovím ji stejným způsobem. Návdavkem k tomu přidávám ještě nějaký ten "ksichtík".

Abych dceři připomenul mytí rukou (a předešel možnému trápení se střevními parazity), mnu si za oknem divoce ruce a prstem ukazuji na umyvadlo za ní. Následuje její ne příliš chápavý výraz.

V tu chvíli periferně zahlédnu, že se ke mně někdo blíží. Odlepím tvář od okna a otočím ji k chodníku. Do školky se blíží maminka s děvčátkem. Maminka se na mne krásně usmívá. Trochu znejistím - ženy se na mne neusmívají často.

„No vidíš, když se oholíš a umyješ si vlasy, jěště nejsi k zahození," říkám si v duchu a vracím milé paní usměv. 

Záhy se otočím zpět do okna umyvárny a pokračuji v pantomimě. Po dalším zamnutí rukou a ukazováčku nasměrovaném k umyvadlu už mě dítko pochopilo a teatrálně mi přitakává. V tu chvíli mne míjí dívenka s usměvavou maminkou. Ta už se neusmívá, nýbrž se hlasitě řehtá. Naposledy zamávám dcerce a trochu zaražen odcházím.  

Ještě se ohlížím za tou dvojicí a vidím jak si přede dveřmi školky něco šuškají a otáčí se se smíchem za mnou. Teprv teď mi dochází, jak muselo mé vystoupení vypadat pro nezasvěceného diváka...

Šašek? Nebo spíš škodolibý tatík, který se pitvoří radostí z toho, že zdárně odložil své dítko?