Smím prosit?

Taneční. Kdo nezažil, nebude vědět, o čem píšu, ale kdo ano, určitě si rád vzpomene. Absolvovala jsem taneční jako studentka a později jako maminka-doprovod. Ani nevím, kdy jsem měla větší trému.

V našich tanečních jsme poprvé uviděli spolužáky v oblecích a již tato skutečnost byla dost zvláštní. To, že měli bílé rukavičky a černé lakýrky jen dodávalo vážnosti celé situace. Také my, děvčata jsme oblékla to nejlepší, co se dalo sehnat, něco se půjčilo, něco maminky došily a výsledek byl úžasný. V tuto chvíli se splní každé dívce její sen o princezně. Nikdo by nepoznal tu holku, která dopoledne klečela v brázdě v džínách a sbírala brambory.

V době našich tanečních se totiž ještě sbíraly brambory ručně a možná bude někdo nyní překvapený, že brambory nerostou v supermarketu nebo pouze v cizině.

Ale zpátky na parket. Závěrečná hodina v tanečních má stále tu slavnostní atmosféru. Všechny dívky v dlouhých bílých šatech, s perfektním účesem a líčením, vypadají jako by zrovna sestoupily z mola slavných módních návrhářů. V rytmu polonézy se vznášejí po parketu a my těžko hledáme, kde je ta naše nebo ten náš, protože jsou všichni naprosto dokonalí. Až doma potom zjistíte, že jste celou dobu natáčeli někoho jiného. Ale do alba zařadíte již správnou fotku.

Těžko jsem zadržovala slzy, nevím přesně, jestli to bylo tím, že jsou děti již tak velké nebo tím, že já už tak stará.

V žádném případě si nenechte taneční ujít, a kdo zmeškal tuto šanci, nic se neděje, existují taneční hodiny pro starší a pokročilé.