SMRTIHLAV

Dnes je nejsilnější úplněk za poslední roky. A dnes je také den, kdy má můj táta narozeniny.
Ale také je to půl roku od doby, kdy zůstal uvězněný někde na cestě mezi světy.
..Oslava, pád, bezvědomí, resuscitace.. A dál je to jak z dobrého amerického filmu. Dobrého proto, že vám tečou slzy po tváři a nemůžete setřást s tím spojený tísnivý pocit, co se vám usadil na hrudi. Poslouchám vyjádření lékařů. Můj táta se nejspíš už nikdy neprobudí..To snad nemůže být pravda. Točí se mi hlava a podlamují nohy. Držíme se s mámou tak pevně, jak jen to je možné a strašně pláčem. Nedá se to zastavit. Pláčem dlouho, stejně jako další rodinní příslušníci pacientů na tomto oddělení. Kácím se k zemi. Skrze vzlyky v místnosti vnímám tu všudypřítomnou bolest a cítím silný zápach dezinfekce.
Od té doby je všechno jinak. Z minuty na minutu se změnil svět. Nastala pro mě vnitřní bouře tak silná, že odnáší všechno, co jsem nestačila ve svém životě pevně uchytit, a nejspíš odnáší i něco, co silně přibité bylo. Život je proměnlivý a jistoty neexistují.
Bohužel si vnější okolnosti našeho života nevybereme. Ale to, jak na ně zareagujeme, to ovlivnit můžeme. Každá svízel a každé utrpení nám nabízí možnosti.
Život je křehký a pomíjivý. Proto vám i sobě přeji, abychom vždy byli spojeni s tím, co děláme a zůstali otevřeni nečekaným možnostem. Konejme v zájmu svého srdce a tancujme podle hudby v naší hlavě.
Odprostěte svůj život od malicherností a žijte každý den tak, jako by to byl váš poslední. A užívejte si přítomnosti svých nejbližších. Ačkoliv je to milionkrát omílané klišé, je v něm nejspíš ta jediná uchopitelná podstata naší existence.