Smrtihlav - konec příběhu 

Je sobotní večer. Jsme kousek od Ostravy a odjíždíme za přáteli na oslavu. Je tu pro mě spousta cizích lidí, ale všichni jsou přátelští a všude všeobjímající veselí. Tančím a směju se. Miluju. A konečně ho mám. Ten nedefinovatelný pocit štěstí, který jsem se snažila v sobě vykřesat po tu dobu, co jsi byl v nemocnici. Cítím se zase silná a nezlomná jako skála. Jsem z toho všeho dost omámená. Večer strašně rychle plyne.
Je půl páté ráno, když si lehám do postele. V zápětí ale znova vyskočím na nohy. Do ticha se ozývá zvuk broušení kosy. Vybíhám polonahá ven. Snad v naději, že se mýlím, rozhlížím se po okolních zahradách, přestože už dobře tuším, že nikoho nespatřím. Není totiž vidět, přichází nezvaná a nečekaná, kdykoliv jí napadne. A teď si nejspíš přišla pro tebe. Cítím to a je mi úzko. Vracím se do domu. Chci probudit spícího Roberta a říct mu, že nejspíš umřeš, že už se to chystá. Bude si ale myslet, že jsem se definitivně zbláznila, nebo že jsem si těch pár panáků neměla dávat. Raději ho nechám spát. Nemám tu signál. Nějakou dobu tupě hypnotizuji telefon. Nakonec znovu vybíhám před barák, jen v kalhotkách, stojím na kraji silnice a mávám telefonem nad hlavou ve snaze zachytit alespoň jednu čárku a ujistit se, že se nic zásadního neděje. Musím kus popojít, než se nachvíli chytí signál. Nic, žádný zmeškaný hovor. Uf. Vracím se do domu, a znavená ulehám zpátky do postele. Usínám, přestože o moc lépe se necítím.
Ráno volá máma na Roberta telefon a říká, že si v pět ráno zemřel. Takže přeci. Jsem daleko od domova, někde ve vesnici na kraji světa, a přesto jsem i tady slyšela, jak ti zvoní hrana. Je mi smutno a bolavo, že jsem tam s tebou nemohla být. Ale také cítím vděk a úlevu, že si konečně trefil milosrdnou cestu z mezisvětí. Kdo ví, proč to trvalo tak dlouho. Asi proto, že loučení je vždycky těžký a ty sis s těmi emočními patosy nikdy nevěděl moc rady. Možná si čekal, až se dám trochu do formy, abych tu byla pro mámu, když ty už tu nebudeš. A možná si jen čekal na tu sobotní raketu, až tě ze Žižkovské věže vynese vysoko nad mraky, abys někde po cestě nezabloudil. A teď budeš moje hvězda v tom nekonečným vesmíru. Napořád. Tenhle signál totiž už nikdy nic nepřeruší. A Slibuji, že zas budu silná a nezdolná jako skála, ačkoliv teď jsem spíše hromádka kamení.
Miluju tě
Přeji ti štastnou cestu, tati ??