Byl krásný den. Slunce se blížilo k　západu a já byla na louce plné kopretin spolu se svým synem. Nádherné léto a já měla oblečeny jen krátké šaty z　ovčí kůže. Můj světlovlasý syn byl jen jak ho pánbůh stvořil. Tak, jak i dnes malé děti bývají. Byly mu tehdy dva roky. Běhal po louce a objevoval krásu kopretin.

Bylo léto. My byli na kopci nad vesnicí a za námi rostlo a zářilo slunce. Bylo mi krásně. Za námi přicházel můj muž. Vzala jsem chapce do náruče a šla k　němu. Obejmul nás a já byla šťastná. Vnímala jsem celým tělem, celým vědomím, že my tři jedno jsme. Za námi vyrostlo slunce. Už jsme nebyli. Bylo jen ono. Jen světlo a nesmírná, nekonečná blaženost. Byl jen on a my jeho součástí. Navždy.

Plakala jsem, jako pláču při každé vzpomínce na tento okamžik. Štěstí. To štěstí mělo jméno Svantovít. Ale já mu dala jiné, podobné jméno – Svatosvit, svaté světlo, které svítí všem, život sám. A já ho znala. Byla jsem jeho kněžkou. Dnes mě tedy přijal spolu s　mými nejdražšími. Patříme k　sobě. Navždy.

Byl letní den a já, můj muž a náš syn byli na louce plné kopretin. Zapadalo slunce. Odcházeli jsme domů. V　údolí byla vesnice. Dřevěné domy, došková střecha. Stejné domy, jaké měli staří Slované.

Já jsem se tehdy znovu zamilovala. Říkala jsem si, jestli vůbec mám šanci toho muže najít. Vždyť to byla jen vize, jen halucinace! Existuje vůbec? Můj vnitřní hlas, moje ochránkyně říkala: dej si inzerát. A tak jsem to udělala. A představte si, že jsem ho našla. Dva roky poté, co jsem měla tuto vizi.

Ale příběh z　tohoto života nekončil. Něco mi oživilo pokračování. Dívala jsem se na film “Barbar Conan” a scéna vypálené vesnice oživila i mé vzpomínky.

Byla jsem znovu ve slovanské vesnici. Byl klid a ženy na ohništích před domy připravovaly jídlo. Můj světlovlasý syn spal uvnitř. Můj muž byl pryč, nevím kde. Najednou do vesnice přijeli jezdci na koních. Ne, to nebyli Slované. Možná Germáni, kdo ví? Zapálili naše domy, pobyli muže. Všechno, co mohli, uloupili. Včetně žen a dětí.

Stála jsem před naším domem a chtěla ho bránit. Ale jak? Holýma rukama? Cizinců bylo několik. Věděla jsem, že mě chtějí. Nejen proto, že jsem byla kněžka. Měla jsem dlouhé světlé vlasy. Můj syn je měl světlé po mně. Můj muž má vlasy hnědé. Věděla jsem, že nezachráním svého chlapce. Ale byl světlovlasý a těch si cizinci cenili.

Já bych ale nesnesla, aby se mě dotkl muž, kterého nemiluji. Vzala jsem hrst žhavých uhlíků a popela z　ohniště. Přiložila jsem si je na tvář. Obrovská pronikavá bolest v　mých rukou a obličeji. Místa vypálená žhavými uhlíky. Ne, už mě nechtěli. Byla bych jim k　ničemu. Moje krása byla pryč a mé ruce pracovat nemohly. Omdlela jsem. Nevím na jak dlouho.

Už se stmívalo. Nade mnou se skláněla postava ženy. Nebyla už nejmladší. Dávala mi pít. Voda, osvěžující nositelka života.

Dívala jsem se na naši vesnici. Už vlastně nebyla. Jediný dům nezůstal celý. Všechno bylo vypálené, vydrancované. Hromada ohořelých trámů, místy ještě doutnal kouř. Skoro nikdo tu nezbyl. Většina byla odvlečena, ostatní byli mrtví.

Žena, která přišla do naší vesnice, která už vlastně vesnicí nebyla, vzkřísila jen mně. Ach, kde byl můj chlapec, kde byl můj muž? Já nevím, nevím. Neměla jsem už domov, neměla jsem už rodinu,neměla jsem už přátele. Jen bolavé, krvácející tělo. A přece jsem věřila ve světlo a byla ve mně touha žít.

Žena mě odvedla s　sebou a ošetřovala mě. Zachránila mi život a já jí za to

nikdy nepřestanu být vděčná.

Pohádka? Ne, skutečnost.

V　roce 1995 jsme byli s　manželem (tehdejším i současným) v　Kosově na setkání s　Michalem Burdou. Seznamovali jsme se a každý povídal něco o sobě. Druhý den se mě jeden muž ptal, jestli vidím auru. Zklamala jsem ho. Nevidím. Jen se mi někdy vybavují různé příběhy. Pak jsem se dala do řeči s　jeho ženou. Říkala, že mě odněkud zná. Že moje oči zná. I mě byla velmi velmi blízká.

Vybavila se mi ta žena, která se kdysi nade mnou skláněla ve vypálené vesnici. Vyprávěla jsem jí ten příběh. I ona si vzpomněla. Byla tou ženou, která mě tehdy našla. Štěpánka, moje přítelkyně. Objaly jsme se a plakaly radostí a dojetím. Tolik století uběhlo od našeho prvního setkání!

Lituji jen ty, kteří tu velkou bolest kdysi způsobili. Necítím nenávist ani pomstu. Snad i oni prožili někde jinde a někdy jindy něco podobného. Zákon karmy a reinkarnace je neúprosný. Všechno nosíme v　sobě, ve své paměti. Odpusťte těm, kdo vám ublížili nebo ubližují. Nemůžete-li milovat, tedy alespoň litujte. Je to schůdek ke světlu. Prosím, udělejte ho.

To byl jeden ze začátků, který mě přivedl k práci s energiemi. Tady na Fleru máme obchůdek s náhrdelníky,amulety z minerálů. Při jejich navlékání používám energii, kterou jsem kdysi přijala jako Světlo. Oslovilo-li Vás toto povídání, prosím, podívejte se. Chtěla jsem se jen více představit.

Do 25. 2. 2013 platný slevový kód LN6-5W2-99C ve výši 15 % na všechny náhrdelníky.

Pokud si budete chtít objednat k našim náhrdelníkům náušnice můžete https://www.fler.cz/shop/dorrisnebo si vybrat z aktuální nabídky.

Jitka