SRAZ

6.10.oslavíme významné výročí. Našemu  gymnáziu je 160 let. To je již jubileum, které se slaví s úctou. Proto nemůžu nevzpomenout na profesorský sbor, na spolužáky a na tchána, pana Jana Nechvátala, který navštěvoval tuto školu již v roce 1918, já o něco později, ale také ráda.

Uskuteční se setkání se spolužáky. Tato setkání po letech bývají radostná a s přibývajícími lety šťastná, že se člověk srazu vůbec dožije. Spolužačky si většinou vypráví o rodinách a o dětech, spolužáci probírají své kariéry a společně se pak vzpomíná na průšvihy z výletů a podobně. Nekjrásnější jsou výroky, že ten Jirka je pořád stejný a po chvilce odhalíte, že ten dotčný je sice pořád stejný, pouze to není Jirka, ale Petr. Je pravda, že se většinou navzájem poznáte, ale jsou i případy, že ne a ne si vzpomenout, kam spolužáka zařadit. Když vyloučíte katedru, tak zbývají ostatní třídy, když pořád nic, nezbývá, než se zeptat přímo, budete sice vypadat jako sklerotik, ale předejdete mnoha trapasům.

Je rozdíl,  která ze škol má sraz. Ze základní jsou to zážitky zachycených psaníček, kdo koho miluje a že učitel je…, z vyšších škol je to hrůza z maturit, lásky mezi spolužáky, kdy některé vztahy skončily nebo lépe řečeno začaly svatbou.

Jiný charakter má sraz po pěti letech, jiný po dvaceti, třiceti, atd… Téma na rozhovory se mění a více a více se probírá zdravotní stránka. Předávají se zaručené recepty proti všemu špatnému a zapomínají se jména spoužáků, ale mnohdy i vlastní.

Náš sraz po 33 letech od maturity, bych zařadila do mírně pokročilých, ale určitě se shodneme, že do starého železa zatím nepatříme. Máme sice více vrásek, šediny jsou ukryté pod přelivem, ale stejně jsme to my a při setkání se tituly mažou. Pan doktor stále zůstává tím klukem, co kouřil na záchodě, paní učitelka je ta holka s copem, která opisovala při matematice a pan generální ředitel je ten puberťák, co posílal sousedce pod lavicí psaníčka.

Proto jsou tato setkání tak oblíbená, člověk si připadá, že se na chvilku zastavil čas.