Stalo se Vám někdy, že jste se najednou ocitly v cizím městě bez přátel, bez své výtvarné dílnyJ a s vyhlídkou brzké změny práce, která Vám zrovna vyhovuje a jste tam šťastné?

Tak věřte, že mi ano. Můj teď už manžel si nás s dcerou přistěhoval k „sobě“ domů a hodlal vytvořit s mojí pomocí nový domov. Netušil, že moje maličkost bude chtít pokračovat ve svém „způsobu „ života a přestěhuje se i s celou výtvarnou dílnou, když už tak už. Malý pracovní koutek sice mám, ale do nově zrekonstruovaného bytu „tahat“ barvičky, obrázky, sklo, lepidla a jiný podobný materiál na malování skla, textilu a vlastně všeho co jde nešlo což jsem záhy pochopila. Manžel jak je šikovný , jako každý muž někde přišel do kontaktu s barvami na textil, netuším jak se mu dostaly na ruce a posléze i na oblečení, dostal amok. Poté se málem dopracoval k infarktu, když zjistil, že pije ze sklenice ve které si čistím špinavé štětce. Na mou obranu nutno říct, že byla po celou dobu na stole v mém pracovním koutku. Myslím, že tenkrát ( krátce po svatbě ) uvažoval o rozvodu. Zvolila jsme metodu ústupu, když ne barvy tak lupínkovou pilku a šicí stroj. Tak jsem z malování přesedlala na šití a vyřezávání. Vyřezávat doma je taky kouzelné, podezřívám manžela, že mi pilku koupil pro to, abychom jezdili na chalupu a tchýni zabezpečovali odvoz i zábavu, ale o tom třeba jindy.

Lucie