Když jsem poprvé viděla filmové zpracování Mistra a Markétky, tak mě to uchvátilo od samého začátku. Každá věta byla perla a od samého začátku mi utkvěla v hlavě věta Wolanda (tedy ďábla), že ten, kdo si v jednu chvíli myslel, že čemusi vládne, náhle zjistí, že leží v dřevěné truhle. Miluji květnatou mluvu, rozehrávání myšlenek, prostor pro úvahy, jak to či ono bylo myšleno. Ještě před pár měsíci, co měsíci, vlastně spíš týdny, jsem byla rovněž přesvědčena, že čemusi vládnu. Respektive, že prožívám nádherné životní období, téměř vymodlené, kterému předcházela spousta zklamání a beznaděje. Najednou světlý záblesk na konci tunelu, jak se s oblibou někdy říká a pokud člověk věří v něco mezi nebem a zemí. Měla jsem báječný vztah, který by mi mohl leckdo závidět, nemluvě o tom, jak jsem šplhala po jakémsi společenském žebříčku (neudělala jsem pro to ale nic, co by o mně vypovídalo, že mi nic špatného není cizí). Dostala jsem se do doktorské rodiny (kde se několik generací zaobírají lidskou myslí) a měla pocit, že nic nemůže být jasnější než to, že tohle už je konečně to pravé ořechové, co jsem vlastně hledala léta letoucí. Co jsem před lety vyhlížela na pobřeží v Tel Avivu, kde jsem spatřila po několika desetiletích párek dudků a tehdy toužila po tom jednom dudkovi na celý život. Uplynulo několik let a on tu byl. Jen jsem zapomněla na to být ostražitou, na to že štěstí je vrtkavé a nerado setrvává na jednom místě příliš dlouho. Ovšem doma nikdo není prorokem.

Náhle to bylo všechno pryč, jako v kouzelnickém představení. Kouzelník v jednom okamžiku cosi v ruce má, pak dlaň zavře a je to pryč. Tyto triky dokážou vždy zaručené pobavit. Ale co dělat, když to není trik, když je to realita, které jste postaveni čelem a bytí zmizí v nebytí a není šance na návrat. Slova a činy se nedají vrátit zpět, člověk nemůže být poučen ze svých chyb a mít šanci na opravu. A to se říká něco o škole života.

V ten nejbolestivější okamžik jsem si vzpomněla na ďáblovu repliku nad uříznutou hlavou jednoho nenapravitelného bolševika.

 „Michaile Alexandroviči. Všechno se splnilo, není-liž pravda. Hlavu vám uřízla žena (řidička tramvaje), zasedání odpadlo a já bydlím ve vašem bytě. To je fakt neboli nezvratná skutečnost. Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla,uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nicotě. Těší mne, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně všechny teorie platí stejně a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. Tedy staniž se. Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí."

A co z toho plyne pro nás smrtelníky? Asi že svému osudu (nebo říkejme tomu jakkoliv jinak) nikdo neunikne. Asi že je čas na pláč a hořekování, ale pak nastane okamžik, kdy bude třeba vstát, otřít uplakanou tvář a začít znova. Takže všem rozbolavělým duším, které mají pocit, že je celý svět opustil, obrátil se k nim zády, chci jen říct, že tomu tak není - vždycky totiž zbývá jakási jiskřička naděje, světlo na konci tunelu, druhá strana mince. Jen to dotyčný musí v ten správný okamžik umět zvednout. Odvážnému prý štěstí přeje.