Já nevím proč a co mě k tomu vedlo, ale jednoho krásného dne, možná i ošklivého, jsem začala psát verše. (Je už to strašně dáááávno a možná to bylo i před tím.) Nejdříve jsem si pořídila zelený čtverečkovaný zápisník nebo notes nebo diář (diář asi nee, protože to nemá ten kalendářní rozvrh ), prostě takový tlustý, pevnodeskový sešit (ještě ho mám schovaný, jak by řekl Čochtan), nevím, jestli to ještě dnes existuje, ale asi joo, a tam jsem si zaznamenávala takové moje dojatosti. Pochází z roku 1970 (prokristapána - minulé století, připadá mi to jako "před Kristem"). A právě v souvislosti s výzvami z Fleru jsem si řekla, že se na ten můj  s úctou uchovávaný a přes čtyřicet let střežený "nootebook", abych byla in, podívám.  Nad mnohými výtvory mé šestnáctileté  básnické tvorby -  ne, to je špatně - mé tvorby v šestnácti letech, jsem dnes měla záchvat. Ale tehdy mi asi moc pomáhaly. Proč bych je asi psala. Zamilovaná a odmilovaná. Rozpuštěný a vypuštěný. Moje kamarádka z Hr.Kr.,  se kterou jsme studovaly keramickou průmku ve Varech a se kterou se óóóbčas setkávám, mi onehdá řekla, že přesně podle mé básničky věděla, o kterého kluka jde. Tak až budu mít chvilku, což je asi za chvilku, napíšu moje milostníčky do Blogu.  Byla bych moc ráda, kdyby se našel někdo, kdo by řekl, za co to stojí.Ale je mi to jedno, prostě jsem to tak v těch šestnácti a více napsala a hotovo.  A teď mě tak napadá, jestli za to taky tak trochu nemůže profesor tělocvikář, který suploval za češtináře a zeptal se nás, kterého básníka máme rádi.  Když vyvolal mne, řekla jsem, že mám ráda Milana Kunderu a on na to, ať mu od něj něco zarecituji.  Znala jsem tehdy zpaměti jen "Proč jsi tak krásná". Po chvíli mlčení mi profesor řekl, abych to už vícekrát nahlas nikde neříkala.  Nechápala jsem tehdy souvislosi s politikou. Nicméně Kunderu mám ráda stále.

Přeji všem hezké květnové odpoledne. Papa.