Sťasné a veselé byly, dokud jsem byla malé dítě. Vyhlížení Ježíška, těšení se na dárky - to vše se míjelo se vším tím shonem, který se nás, dětí, netýkal. Ale co teď? Ježíškem jsem už i já, ale žádné malé dítě v dohlednu. Pouze rodiče a babičky, kteří sice radost z dárků věrohodně hrají, ale je mi jasné, že je to jen povinnost, tak jako pro mě. A když se blíží štědrovečerní večeře a vzpomínání na naše již zemřelé blízké a věty typu "tak ať se tu všichni zase za rok sejdeme", chtěla bych tomu věřit a radovat se, ale vím, že to tak možná nebude. A tak jen doufám, že se v rodině brzo objeví nějaké dítko (nebo alspoň pes?), které by mohlo prožívat svátky klidu a pohody opravdu šťastně a vesele a nebálo se, kolik že se nás to za rok opět sejde...