Tento svět byl velice podivný. Po jednom jsme vykračovali z portálu, který za námi čaroděj zavřel. Mlčky jsme kráčeli do malého městečka plném omalovaných dřevěných domů. Malůvky byly různorodé, ale na můj vkus příliš křiklavé. Takové jako kdy se snažíte nutně napodobit vzor, ale nemáte prozatím svůj vlastní hlas. Kráčeli jsme uličkami po dlážděné cestě a kolem proletovali brundibáři. Začínalo Jaro a byl jsem velice rád, že jsem si mohl odložit svůj huňatý syntetický kožich, pod kterým se mi koulel slaný pot. Kolem chodili lidé, kteří si nás zvědavě prohlíželi. Měli zajímavé kostýmy. Různobarevné a to takové, že by je jeden ve společnosti černé ihned jeden rozpoznal, avšak ve světě kde dokonce i budovy na sobě nesou fraky z barev, není tato maličkost mimořádná. Na malém náměstí u bílé kašny jsme si dali rozchod. Bílá kašna zde byla jediným stavením, které si vzhledem k okolnostem zachovala svou nevinnost bílé, a při pohledu na ni si člověk směl očima odpočinout.

Vydal jsem se proto poohlédnout se po obchodech. Věru zde převažovaly všemožné umělecké kousky. Všechny měly však tu nemistrovskou jiskru, ale na pohled krásné. Pak mi do cesty přešel člověk a ukázal mi obraz. Pozdravil mne a zeptal se, co si myslím o jeho obraze. Hnědě orámovaný, uprostřed byla spousta geometrických útvarů. Ten člověk rozdělil plátno čárami a pak jednotlivé díly různobarevně vybarvil. Odpověděl jsem, že je fajn a zároveň jsem si pomyslel, že pokud bude ten člověk pokračovat, jednou namaluje určitě něco okouzlujícího. Na to se ale člověk zamračil a odpověděl, že pokud se mi obraz nelíbí, nemusím lhát.

Reakce byla lehce šokující. Nebyl přeci tak hrozný, jako jeho výtka, se kterou na mě tak náhle vyjel. Odpověděl jsem, že jeho obraz JE dobrý, s lehce důraznějším tónem. Na to on stále reagoval, tentokrát s palčivějším tónem, že mi to jde poznat na hlase, že nemluvím pravdu.

Elf, který se vypravil do tohoto města s námi, právě stál nedaleko u fontány, neboť jsme se měli vydat zpátky. Svým orlím zrakem si všiml probíhající epizody. Přiběhl a svou vypracovanou paží odžduchl člověka dál, zatímco já se jemně chytal za srdce a s vykulenýma očima jsem si to vydal k fontáně. Sedl jsem si a několika prsty se šťoural v proudku vody a vyčkával na ostatní. Elf, který právě zahnal hrubého umělce, později přisednul.

Čaroděj, co pro nás portál vyvolal, přišel vzteky rozpálený do běla. "Je to banda hladovců!", nahlas zabručel. "Dokavaď jim ódy nezapěješ a ze srdce poslední kapku nevymáčkneš, dotčení buď budou, nebo si tě v životě nevšimnou!". "Nevím jak vy hoši, ale bez mého štítu by mé srdce nevědomky vykradli", vzal kámen a hodil ho na podlahu, kde blikl a zhasl. Poté jsme toto místo opustili, a do fialového víru čaroděje vkročili.