… Trrrd, trrrd, trrdtadata …
Sedím za stolem a rád bych otevřel okno, aby do pokoje fouklo trochu čerstvého vzduchu. Máte rozum!
Jaro léta páně 2015. Na délku hrábi v natažené ruce stojí od oken obývacího pokoje stará vysoká jabloň. Je víc suchá, nežli živá a už několik zim jsme přemýšleli, že ji porazíme. Nestalo se. Zato však z jara, kde se vzal, tu se znenadání objevil nový host s červenou čepičkou. Strakapoud.
Od samého rána bušil do kmenu staré jabloně. Říkali jsme si, že musí být fakt plná chutných červíků. Dost možná, že ano. Kdo ví. Bušení po čase ustalo. Zato však po krátké době…? Měl jsem pocit, že slyším slabé pípání. Že by se někde ztratil ptáček a teď pláče? Kdepak. Den za dnem se pípání stále ozývalo. Po čase se mi podařilo objevit zdroj oněch zvuků. I jeho původce. Strakapoudi manželé si vyklovali v jabloni bydlo a vyvedli ptáčata. Začal jsem je pozorovat častěji. Zjistil jsem, že staří jsou nesmírně opatrní. Když stojím opodál s foťákem v ruce a pozoruji jejích strom oni poskakuji z větve na větev a né a né se dobrat domů nakrmit hladové potomstvo, které řve o to víc, jelikož ví, že jídlo je za ,,dveřmi”. Jeden by si myslel, že jakmile dostanou sousto , bude alespoň na chvíli klid. A to zas ne. Mladí zobák nezavřou ani na okamžik. Ať je ráno, poledne, či večer ba i hluboko do noci se z díry v kmeni ozývá pronikavé ,,tttrd, tttdrt, tttdrt!!!” Spí ta ptáčata vůbec někdy? Nebo zatímco jedno spí, tak druhé drží stráž a řve a řve co síly stačí?
Strakapoudí máma s tátou už neví kam dříve za jídlem. Skrze okno je vidím jak číhají na plotě jen aby pár soust pro sebe ukradli slepicím z korýtka. Nebo poskakuji po posečeném trávniku a hledají čím by se nasytili.
Mladí už mají červené hlavičky a vesele vykukuji z otvoru ve stromu. Kéž by už vylétli a nalezli si své vlastní bydlo. A my tak mohli posedět na zahradě, nebo si jen tak otevřít okno a v klidu si provětrat dům.
Ale na druhou stranu i přes to mírné nepohodlí je příjemné, že vaše zahrada je domovem krásných tvorů, které je radost pozorovat .
