1. Kapitola z knihy Strange :). Další kapitoly lze zekoupit na mém profilu, prolog si lze přečíst zde.

 „Pohni, Sophie! Ať nepřijdeš pozdě, vždyť se znáš!“ hlas mojí nejlepší kamarádky Julie zněl ze sluchátka telefonu podivně chraplavě.
„Jo, neboj“ odbyla jsem ji znechuceně, mobil si přimáčkla ramenem k uchu a bezděčně ¨si přendala několik černých korálkových náramků z pravého zápěstí na levé.
„Tak zatím. A nezapomeň: Když si myslíš, že máš dost času, máš ho málo,“ poučila mě znovu a potom hovor ukončila. Obrátila jsem oči v sloup a zastrčila si mobil do kapsy bílých džínů. Poté jsem ještě jednou přejela svůj odraz ve vysokém zrcadle nad prádelníkem, který mi sloužil jako kosmetický stolek.
 Když jsem opouštěla náš dům, ve vilové čtvrti, která byla zhruba deset minut od centra, ještě jednou jsem se koukla na hodinky. Měla jsem ještě pár minut času.
Jakmile jsem došla na náměstí, všimla jsem si, že na všech činžácích, postavených tak, aby tvořily čtverec okolo náměstí, je připevněné lešení se zelenou plachtou. Po celé ulici se ozývalo klepání a vrtání. Abych si zkrátila cestu do nedaleké pizzerie, kde jsem měla sraz s Julií a ostatními, šla jsem přímo po chodníku, pod lešením. Celkem zdatně jsem se vyhýbala kbelíkům s barvou i protijdoucím chodcům, tedy alespoň dokud mě čísi ruce nechytli přes klíční kost za rameno a za břicho, a nestáhly mě o několik kroků do zadu, a potom ještě o kus k silnici.
Vyplašeně jsem se podívala na ruce, které mě svíraly, a všimla si, že ruka, která mi vězela téměř na prsou, má pod lehce vytaženým rukávem dlouhé mikiny tetování Divných. V tu samou chvíli se na chodník přede mne sesypalo asi pět dvacetikilových pytlů s cementem.
„Ach Bože!“ vypravila jsem ze sebe, oči vytřeštěné. Ale ne na pytle, ale na tetování na paži, která už mě pouštěla. Otočila jsem se, ale pohlédla do očí o hlavu vyššímu klukovi s černými vlasy, které mu padaly do fialových očí.
Jakmile jsem se otočila, kousnul se do spodního rtu a začal si spěšně stahovat oba rukávy černé mikiny přes dlaně.
Vedle mě se náhle objevil lovec s vážnou tváří.
„Není ti nic?“ ptal se mě, ale okatě zíral na toho kluka. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem člověk ze společnosti, která bojuje proti těmhle „zrůdám.“ Ten kluk mi zachránil život, nemůže to být do morku kostí zlý odpad lidstva. Než stihl zareagovat na lovcův chladný pohled, chytla jsem ho částečně za zápěstí a za dlaně. Pod návalem adrenalinu jsem sotva jsem stihla vnímat, jak na mě nějací dělníci křičí rozpačité omluvy. Věděla jsem, že kdyby mi něco udělali, mhla bych je žalovat, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Záleželo jen na tom klukovi, jen na tom, aby mu lovec neublížil.
„Miláčku! Tak tady jsi! Zachránil jsi mě! A to jsem si myslela, že jsi nepřišel na schůzku…“ vykřikla jsem radostně a zadívala se mu do očí, ve kterých se jasně zračilo zděšení a strach z lovce.
„Jsem tak ráda, že jsi tady!“ zadívala jsem se na něj tak vroucně, že nemohlo být pochyb, že spolu chodíme. Snažila jsem se vypadat tak, jako bych se mu chtěla vrhnout do náruče, ale bránila mi v tom další, nežádoucí osoba.
„Ještě štěstí, že máte tak pohotového přítele!“ prohlásil lovec a otočil se k nám zády, odcházejíc dál po ulici. Všimla jsem si, že ještě pořád pevně držím zápěstí toho kluka. Raději jsem ho pustila a poodstoupila o krok dozadu.
 Pohled jeho nádherných, nafialovělých očí, ve kterých jsem náhle viděla vděčnosti mi způsobil chvění po celém těle. Chvěla jsem se nedočkavostí, nedočkavostí, až promluví.
„Děkuju…“ zašeptal a zachvěl se.
„Nemáš zač. To já ti děkuju,“ řekla jsem o něco více nahlas, než on.
Zkoumavě jsem ho přejela očima. Věděl, že vím, že je Divný? Nebo si myslí, že jsem si toho nevšimla? Přemýšlela jsem rychle, než jsem si vybavila jeho očividný strach z lovce.
„Řekneš mi svoje jméno?“ zeptala jsem se, než jsem si to stihla rozmyslet. Doufala jsem, že můj obličej nemá odstín rudé.
„Říkej mi Miracle,“ řekl ten kluk a kysele se svému soukromému vtipu pousmál.
„Zázrak?“ opakovala jsem s úsměvem. Opětoval mi ten úsměv stále trochu plaše, ale od srdce.

Do pizzerie jsem přišla kupodivu vzhledem k okolnostem včas. Julie mě radostně praštila do ramene s výkřikem „Sophie, ty jsi to dala!“ a okamžitě mě zavedla do rohu místnosti, a zatáhla za stůl.
„James bude mít radost!“ pochválila se, když jsme se usadily. V celé pizzerii, patřící Juliině mamce se nesvítilo, a rolety byly stažené.
„To bude. Takovéhle překvapení na narozeninách měl naposled, když mu bylo pět,“ škádlila jsem ji. James byl od dětství můj nejlepší kamarád, ale Julie se k němu poslední dobou nějak moc měla. Já jsem na ni nežárlila, James byl kvůli společnému dětství spíš jako můj bratr.
„Dobře, dobře, tak jsi to teda vymyslela dobře!“ smála jsem se, když mě Julie začala bouchat do ramene.
„No proto!“ Když mi bylo odpuštěno, Julie si začala se zájmem kontrolovat pěšinku na vrchu hlavy, která jí rovnoměrně rozdělovala dlouhé, tmavě hnědé vlasy.
„To neuhodneš, co se mi přihodilo cestou sem!“ vzpomněla jsem si náhle, že bych se měla s kamarádkou o zážitek podělit.
„Mmm?“ zamumlala zdvořile, ale vůbec mě nevnímala. Byla otočená přes rameno a bedlivě sledovala otevřené dveře, a rukou cosi naznačovala Jamesovým kamarádům, kteří na něj měli u dveří hodit konfety.
„Unesli mě ufoni a dostala jsem milion,“ zabručela jsem, načež se ke mně Julie otočila s vytaženým obočím.
„To proto jsi tady tak rychle!“ žďuchla do mě a obě jsme se rozesmály.
„No dobře, co se ti stalo?“ dodala, když jsme se přestaly smát.
„Potkala jsem mutanta,“ zašeptala jsem důvěrně směrem k ní. Ačkoliv restaurace byla plná našich kamarádu a spolužáků, nechtěla jsem, aby o to věděl někdo jiný.
„Ne!“ vydechla Julie nadšeně. „Jak jsi ho poznala? Chtěl tě zmlátit? Okrás? POVÍDEJ!“ vyskočila na nohy a nadšeně na mě hleděla.
„Sedni si!“ zasyčela jsem, když se ozvalo mumlání několika spolužáků od stolů okolo nás.
„Promiň, jsem celá žhavá! Povídej, prosím!“ chytla mě za ramena a trochu mnou zatřásla.
„Byl… milý,“ řekla jsem a začervenala se. V tom šeru to nebylo vidět, ale Julie mě stejně prokoukla.
„Nee!“ vyjekla nadšeně, a hned na to zamumlala několik omluv směrem do místnosti.
„Šla jsem na náměstí pod lešením, a nějací dělníci shodili aspoň pět dvacetikilových pytlů.“
„Schválně?“ přerušila mě zvědavě Julie. Oči jí pořád zvědavě jiskřily.
„Ne, ale asi by mě ty pytle zabili. Naštěstí mě ten mutant ale stáhnul zpátky.“
„To je tak… milý!“ Julie se rozplývala.
„Chytnul mě ze zadu, a trochu se mu odhrnul rukáv mikiny, takže jsem viděla to tetování…“ náhle jsem se zarazila. Ruka, kterou mě chytnul přes klíční kost za levé rameno musela být pravá. Jinak to nemohlo být. Když stál za mnou, rozhodně mě v této pozici nemohl chytit levou.
„Co je? Povídej, honem!“ Julie mě nedočkavě pobízela, lačná po každém detailu.
Když měl tetování na pravé ruce, nemohl to být mutant. Učili jsme se to ve škole – mutanti mají tetování jenom na levém zápěstí. Jestli to ale nebyl mutant, proč se tak bál lovce? A proč se o něj lovec vůbec zajímal?
Měla jsem spoustu otázek, ale ani jednu odpověď.
„No tak, Sophie! Dělej, mluv!“ Julie téměř nadskakovala. Nevěděla jsem, co říct. V hloubi duše mi bylo jasné, že ten kluk mutant byl, ale co tetování?
"No, víš..." začala jsem, v hlavě jako vymeteno.
"Sophie! Proboha, byl to mutant!" Julie měla co dělat, aby nezačala ječet. "Tak co, co se stalo?"
Než jsem stihla odpovědět, ostatní spolužáci vyskákali zpoza svých stolů a začali vykřikovat „Hodně štěstí, Jamesi!“
Postavily jsme se i my s Julií. Zatímco ona Jamese nadšeně objímala, já stála a všechno to pozorovala jako někdo cizí. Z mrazivého transu mě vytrhnul James, který se po několik minutách objevil před mnou.
„Sophie, ahoj!“ pozdravil mě, hnědé oči plné přátelství a radosti z oslavy.
„Čau, všechno nejlepší,“ vzpamatovala jsem se, věnovala mu úsměv na půl pusy.
"Tohle je pro tebe" řekla jsem, a podala mu balíček. Zvědavě do něj nakouknul, a pobaveně se na mě usmál.
"Tak nový harddisk jsem přesně potřeboval!" byl potěšený, a já měla radost, že se mu můj dárek líbí. V počítačích jsem se vyznala tak napůl, rozhodně jsem ale nebyla žádná blondýna, která by dávala k myši sýr, a nauměla si změnit tapetu plochy.
 "Děkuju moc!" usmál se na mě James, a já ho pevně jsem ho objala.
 „Tak na těch osmnáct let“ popřála jsem mu, a přes auru jeho špinavě blond vlasů pozorovala lovce, jak odchází ode dveří pizzerie.