Toto je prolog k mé knize - Strange. Pokud byste měli zájem o další díly, můžete mě navštívit na mém profilu :).

Budu velice ráda za každé přečtení, a doufám, že mi prominete případné gramatické chyby a že se vám bude líbit .

Když jsem byla malá, v televizi často běžely zprávy o útocích, loupežích a vraždách, které spáchali Divní – lidé, kteří měli vrozenou nějakou neobyčejnou schopnost. Mluvili o nich jako o nebezpečné a zlé rase. Lidé se ale s věčnými zprávami o jejich zločinech, které byly jedna jako druhá, brzy sžili. Bylo to něco jako návštěva u zubaře – nepříjemná, ale neodmyslitelně patřící k životu. Byli prostě nutné zlo.
Malé děti se Divnými často navzájem strašily, ale jinak o nich společnost příliš nemluvila.
Když mi bylo dvanáct, sešli se představitelé všech zemí světa na konferenci, kde měli projednávat problém Divných. Debatovali dlouho, jak lidi neustále informovali zprávy. Když se ale dohodli na verdiktu, každý prezident vedl stejný projev. Když se řada dostala na amerického prezidenta, poslouchala jsem jeho projev, a do paměti se mi vryla jedna jediná věta: „Budeme Divné pronásledovat a odchytávat, aby už nemohli dělat ostudu lidské rase. Budeme neustále hledat lék.“ O pět let později se ale tato věta dala přepsat jako „Budeme Divné chytat a zabíjet.“ I když to nikdy nebylo veřejně řečeno, a lovci Divných, kteří si sami říkali ochránci, Divné bez milosti a bez ohledu pronásledovali jako zvěř, ne jako lidskou rasu. I když je nikdy na ulici nezabíjeli, jejich paralyzéry a speciální pistole budily dostatečnou hrůzu a vypovídali o krutosti lovců. „Normální“ lidé se zkrátka báli síly, kterou příroda dala jiným a ne jim. Nechápali to, proto je Divní tolik děsili.
Skupinám Divných, už tak vyčleněným ze společnosti, tedy nezbylo nic jiného, než se neustále skrývat a utíkat před jistou smrtí. Všeobecně se o tom všem vědělo, ale lidé si to zkrátka nepřipouštěli.
Obyčejní lidé na ulici mutanty nepotkávali, a i kdyby ano, nepoznávali je, tedy pokud neměli nějakou schopnost viditelnou na první pohled. Mohli jste je poznat jen podle spletitého znamení na levém zápěstí, které měli od narození. Tetování nebylo v rovině s kůži, nebou vystouplé, naopak bylo trochu propadlé. Pro vládu to bylo jen dobře, protože si žádný člověk nemohl nechat vytetovat to samé. Bylo to sice přísně zakázané, ale věřila jsem, že by se takový lidé jistě našli. 
Zato lovce poznal člověk na první pohled. Jejich sebestředné, arogantní výrazy, a tmavě zelené uniformy, které téměř nikdy nesundávali, patřičně vyčnívaly z davu.
Já jsem, jako dcera genetického inženýra a doktorky, zabývajících se výzkumem mutantů, vždy měla dobré postavení ve společnosti, dost peněž, a hlavně respekt ostatních, kteří obdivovali rodiče za jejich inteligenci a odvahu být tak blízko Divným - mutantům a nočním můrám společnosti. Rodiče se ale nijak netajili tím, že zkoumají jen vzorky, ale lidé se raději drželi své verze. Přede mnou ale téměř nikdy o výzkumu nemluvili, abych se náhodou nepřidala k malé skupině lidí, kteří lovení a zkoumání mutantů neschvalovali, a aby mě nějak neviděsili.
Zato lovci – a že jsem jich znala hodně - se se svou profesí a historkami práce nikdy příliš netajil. Ba naopak – vychloubali se tím, jak zmlátili jednoho mutanta, nebo jak s jejich jednotkou zničili pět skrýší naráz. Lovců bylo spoustu, protože na tohle povolání nikdo nepotřeboval zvláštní vzdělání a mnoho lidí si také tímto způsobem plnili dětské sny o vojácích.
Já jsem si na mutanty ale názor za celých sedmnáct let svého života neudělala. Prostě jsem je brala jako skutečnost, která se mě netýká. Tedy, alespoň dokud jsem jednoho nepoznala.