Tak jsem po delší pauze opět začala tvořit.

Ve své dílně jsem nějaký čas nebyla, od drátování jsem odpočívala. Až dnes brzy ráno jsem dostala chuť zase něco umotat.

Na stole pod oknem jsem si rozložila dráty, nářadí, korálky a pustila se s chutí do práce. Šlo mi to pěkně. Abych si pustila trochu ranního vzdoušku do dílny, natáhnu se po klice okna a.....AJAJ...takový obr! Až jsem přestala na chvíli dýchat....jsem totiž arachnofobik....z pavouků mám panickou hrůzu!

.

Co teď? Přestěhovat se s drátováním jinam? Ach jo, a tak se mi pěkně pracovalo....

Sedla jsem si na židli a z uctivé vzdálenosti jsem pavouka pozorovala. Ani se nehnul, já pro jistotu taky ne. V hlavě se mi honily myšlenky, jako že u nás pavouci na svoje oběti neskáčou, že se křižák živí hmyzem a ne lidma, že nepouští chloupky jako sklípkan a že vlastně vůbec není jedovatý. Pomalu jsem odsunula stůl dál od okna... pro jistotu....a znovu se pustila do práce. Třeba si na něho zvyknu. Při každém pohledu na něho...asi co minuta... mi přeběhne mráz po zádech..ale je slabší a slabší.... Zvykám si na ten pocit, že je tu se mnou.

Mohla bych zavolat manžela, ať ho zabije... ale jsem pověrčivá..pavouci přece nosí štěstí! Mohl by ho jen vyhodit ven...ale co kdyby se pavouk vrátil a někam si zalezl a já o něm nevěděla a pak by na mě jukl....ne, to tedy ne...otřepu se, jen si to představím! Jen ať si je pěkně v okně, tam na něho pěkně vidím.

Tak jsme si tam hověli oba dva celou neděli, já drátovala, on si pospravoval svou pavučinu, sežral mouchu a znovu zaujal své místo ve středu pavučiny.

Nechám ho tam, ať mi to tu ohlídá. A třeba opravdu nosí štěstí....