Do nedaleké vesnice znenadání přiletěl drak, co náhle proměnil život k nepoznání. Nebyl to sice žádný kolos, ale místním lidem pořádně zavařil. Ať byl den či noc, vždy se střídali lidé s kopím na stráži a vyhlíželi, zdali se na ně z obzoru neblíží černý puntík. Pak probudili ostatní a seřadili se do obranného postoje, chránit své partnerky, díky kterým mohli po dnech pracovních v klidu v křesle spokojeně spát.

Zraněné těla i srdce. Dračí šupiny dovedly zlomit kdejakou zbraň a temný jed, co plival, zamotal hlavu kdejakému nebožákovi, jehož žena měla pak plné ruce práce, aby se mohla v jeho náručí opět zranitelně choulit. Několik dní, týdnů a měsíců muselo uběhnout, než konečně průlom. Díky přírodní bouři byl drak oslaben a oslepen světlem, jenž blesk náhle v mračnu zazářil. Kopí si našlo v jeho srdci cíl. Kus dřeva dračí krev rozpustila a samotný démon se proměnil v kus černého železa. "Já se vrátím!!!!", pohrozil drak, než mu zeželezitila tlama.

"Copak není po všem? Vrátí se?", lidé celí zpocení si mezi sebou šuškali. "Vrátí se silnější než kdy jindy? Ožije socha přímo uprostřed naší vsi? Spatří nás jednoho dne překvapené?" Hlavami šrotovaly různé myšlenky.

Držely se proto hlídky. Každý den, noc co noc. Lidé se báli a pro jistotu mnozí z nich radši nespali, protože co když...co když náhle ožije a bude se muset pro blízké opět o život bít? Pole vadla, nebyli lidé, kteří by se od sochy vzdálili. Nebyly peníze, obchodníci se báli, že ztratí své zboží pod drápy ještěra. Nebyly oslavy, nikdo neměl pomyšlení na nic, než na černou sochu.

Tráva zdála se být bledší, stejně jako líce žen, na které se socha jakoby se šklebem dívala. Děti radši ani nepouštěly ven, protože co když...tato fráze jako věčný strašák na poli když stojí, hrál před očima své tmavé tance. Pak přišel do vesnice doktor zvěrolékař, znalý drakobijec.

Hned si všiml sochy. "Jaké to umění", pochválil. Dostalo se mu od drobné druidky vysvětlení, jaké ji jímá trápení. Přistoupil tedy k soše, byla čtyřikrát vyšší než on sám i s chocholem na čepce. Vyndal svůj věrný stetoskop, kterým poslouchal zvěř všech dimenzí a přiložil ji na sochu. Párkrát ťukl kladívkem. Všiml si, jak se ji ostatní marně pokoušeli rozbít. Takové železo z draka jen tak nikdo nenaruší. Nakonec se otočil ke zvědavému davu a udělal prohlášení.

"Tento drak je již dávno mrtvý. Vaše prokletí je pouhý blaf. Již nežije, není potřeba se ho bát. Žádné zranění již nikdy nepřijde. Již nenoste z obav utkán svůj šat."

A tak se socha ze dne na den změnila na pyšnou památku. Na vzpomínku, jakou silou disponuje strach. Stín z ničeho, co řetězem tě obklopí. Falešnou pravdu důvěrně ti předloží a pak jako oslíka na mrkvičku tvou naději po své stezce vede.