Kdyby se do občanky měly psát místo data narození křížky,měla bych jich tam už pět. Tudíž patřím ke generaci,která tento svátek brala na vědomí tak nějak postupně.Po lžičkách.Prostě se ke mně vetřel,připlul přes velkou louži bůhví kdy,bůhví odkud.

Zprvu jako výstřelek náctiletých,tu a tam opatrně zmiňován v rádiích či časopisech pro ženy. A pak mi najednou přijde,že těch srdíček je na mně nějak moc.Visí ve výlohách,houpají se na bižuterii,nosí je medvědi (ti plyšoví) a pokud jsou srdíčka doplněna nápisy,povětšinou cizojazyčnými. Výjimečně někdo najde odvahu a zmíní se i česky.V kontextu s tímto i o zámcích zamilovaných.Což se v praxi projevuje jako soudobá morová rána evropských metropolí.Kdejaký plot či zábradlí na mostě,ideálně v centru,je zatěžkáno dříve či později rezavějícími zámky.

Svět se díky moderní technice zmenšuje,alespoň co rychlosti v předávání informací,či překonávání vzdáleností.Ale ať už se v našich končinách objeví cokoliv z druhého konce světa ,ať je to obtloustlý mužíček v červeném tříčtvrťáku, nebo tanec  válečníků z hlubin dešťového pralesa, nechápu jednu věc.Proč je toho hned plný hrnec ?  Musíme se všeho  chytit ? Musíme svým blízkým právě dnes dokazovat,jak je neskonale milujeme ?Nevím jak většině z Vás,ale mě stačí,když mi ten „můj“ řekne „ahoj mamko“ a jemu stačí,když upeču jeho oblíbený moučník .A víme své.Kytička je už jen ta milá tečka.Kdykoliv. Je to hodně,nebo málo ?