Kdybyste se mě zeptali před léty, kolikrát jsem kráčel po této úzké lesní pěšině značené žlutou turistickou značkou, byl bych Vám po krátkém zamýšlení schopen říct docela přesné číslo. Teď už jen vím, že jich bylo nespočet a čas, kdy jsem návštěvy Eridu počítal jsou dávnou minulosti.

   Konečně jsem zahlédl tolik důvěrně známou siluetu průčelí Lesní zastávky TAM a ZPĚT. Podklad z borového jehličí vystřídalo seschlé bukové listí na kamenem dlážděné podlaze. Prošel jsem brankou, zamával svému obrazu na protějším nástupišti, který vstoupil současně se mnou a pohodlně se usadil na lavičce. Můj obraz z věšáku sejmul čerstvý výtisk Jasmínového deníku do kterého se vzápětí ponořil natolik, že jej přestalo zajímat veškeré dění v okolí. Rozhodl jsem se, že dnes budu na vlak čekat jen ze svými myšlenkami.

   Rozvážně jsem sestupoval do sklepení svého vědomí v němž se nacházely mé vzdálené vzpomínky. Před několika léty jsem tam objevil dítě, kterým jsem kdysi býval. Smutně jsem vzpomínal na to, jaké to bylo radostné dětství plné nápaditých her a fantazie nemající mezí.

   Tehdy jsem si uvědomil v souběhu několika náhodných události o kterých jsem dodnes přesvědčen, že byly řízený Velkým loutkářem, že mám – li žít životem naplněným štěstím a radostí budu muset v sobě to dítě opět nalézt a stát se jim. Několik takových „dětí“ z mého světa jsem potkal i tady na Eridu, dokonce přímo v Jasmínovém městě kam mám dnes zamířeno.

   Tohle je svět, který mi nemůže nikdo vzít. Jednoduše proto, protože je to svět v mé hlavě. Upřímně? Má ho každý. Já i Vy. Já ten svůj objevil v zahradě skrývající dávno opuštěný dům. V mé mysli se stal podivuhodně magickým místem provoněným četnými záhony Eridských růži, podoben starému domku v anglickém stylu avšak pečlivě udržovaném starou milou paní, kde jsem zadními dveřmi vedoucími do zahrady vstoupil do světa netušených rozměrů a možností. Světa, který už mnozí přede mnou poznamenali svým tvůrčím duchem přičemž tento proces tvorby probíhá neustále a tak je každý další den jiný než ten předešlý.

   S léty jsem objevil i jiné brány vedoucí do světa v hlavě, přesto však zahrada za nepřístupnou kamennou zdí byla první a proto ji náleží čestné místo.

   Ne každý však nalezne odvahu do tohoto světa vstoupit. Nikomu nic nevyčítám, ani nemíním nikoho přesvědčovat o opaku. Každý žije jen v tom světě, který si sám vytvořil a proto mnozí z těch co již drží kliku oněch pověstných dveří svou dlaň opět z kliky sundají, otočí se ke dveřím zády a odcházejí. Možná, že jen ještě nenalezli svůj čas a vrátí se později. Najdou se i takoví, kteří tu odvahu najdou a vstoupí na půdu svého světa v hlavě. Rozhlédnou se, usmějí se, jako by to byl jen bláhový sen, načež se vrátí a pro jistotu ony dveře důkladně uzamknou, aby je snad nenapadlo se znovu vrátit a naplno využít možnosti toho bájného světa neomezených možností a svobody ducha.

   Je mezi námi mnoho těch, kterým se svět v hlavě stál druhým domovem. Odnášejí si odtamtud mnoho nápadů, myšlenek a vizí jimiž obohacuji svět v němž žijí své životy zde na Zemi. Příběhy, vynálezy, objevy, možnostmi o kterých jsme dříve jen snili a tak se hranice mezi světem zde a světem v naší hlavě neustále přibližují a kdo ví, možná se jednoho dne prolnou a náš svět se stane místem o kterém jsme vždy snili.

   Z obou stran lesa se ozvalo zapískání parní píšťaly a nad vrcholky borovic se objevily obláčky kouře. V nastalém okamžiku po jedné koleji protínající nástupiště přijel vlak z obou směru. To co mě dříve natolik fascinovalo se dnes již stalo samozřejmostí. Před očima se mi míjely vagóny směřující TAM i ZPĚT do okamžiku kdy s hlasitým skřípěním brzd zastavily. Na obou koncích soupravy nyní pokojně oddychovaly dvě lokomotivy, každá směřující svým směrem.

   O několik okamžiků později jsem již pohodlně usazen v polstrovaném sezení uháněl vstříc Jasmínovému městu.