Dlouho přemýšlím o tom, že napíši pokračování své autobiografie. První část měla přiblížit mým bratrům v čem vyrůstali, protože si nic nepamatují a já jako nejstarší z dětí mám bohužel vzpomínek dost.

     Další příběh by měl být o tom, jak by si měl každý uvědomit, že problémy je třeba řešit a ne si jen stěžovat. Ještě horší je varianta, když má někdo potřebu šlapat po druhých, protože myslí jen sebe a nevidí, že zádrhel je v něm.

    Tento blog mi má pomoci se rozepsat a doufám, že se mi to povede. Vzpomínky nechám na "román", jen ty dva měsíce zpátky stojí za zmínku. Spousta z vás si užila konečně dětí a rodiny vůbec. Gratulace všem, kteří to brali pozitivně, k ostatním se vyjadřovat nebudu.

    My blázni, co jsme bez přestávky chodili do práce a hned po návratu usedali k šicímu stroji, aby bylo dost roušek pro rodinu, sousedy, kolegy, domovy důchodců, nemocnice apod., jsme uznání zažili více než dost, ale jen do určité chvíle.

    Těšila jsem se, že si spousta lidí přenastaví hodnoty a zamyslí se nad významem slova skromnost, slušnost, ohleduplnost, obětavost apod. (Mojí nevýhodou je malá slovní zásoba a při vyjadřování si nepotrpím na zbytečné "kecy"). Bohužel se nevyhnu tomu a za to může má upřímnost, zmínit se o distribuci roušek. Jejich výrobou by se mělo pomáhat a ne co jsem tady zažila, že paní si u mě objedná 10 roušek za cenu cca dvou ve srovnání s jinými prodejci a nechápala, jak je to možné. 

   Těžké je někomu vysvětlovat, ža náklady na jednu roušku jsou 10,- až 15,- Kč a poštovné zdarma je samozřejmostí. Nestalo se mi, že by pošta jedinou roušku nedoručila a navíc v rychlém režimu. Tuhle skutečnost si musí každý podle svého vědomí a svědomí přehodnotit sám.

    Víc mě trápí skutečné chování lidí, jak rychle se zapomíná na to, že dokud člověk dává a pomáhá, tak bere každý. Ale běda, když dojdou síly. To pak začnou všichni ukazovat svoji pravou tvář a je třeba být ve střehu, protože nevíte, z které strany přiletí "facka". Nejde o materiální věci, ale cílené chování, jak druhému uškodit nebo donutit okolí, aby se podřídilo. Možná je to jen můj pocit, kdy jsem po celou dobu "vyjímečného stavu" mohla chodit do práce. Ale zažila jsem to bohužel už v manželství a je třeba se tomu bránit.

    Takže dost řečí, buďme sami sebou, nenechme si nic zakazovat, a protože je život sám nejlepší školou, tak stejně přistupujme i k výchově dětí. Učme je samostatnosti a skromnosti, buďme jim vzorem a je třeba od nich chtít pouze to, co jsme schopni zvládnout sami. Vím o čem mluvím, mám tři dospělé děti, s kterými jsem zůstala před 14 lety sama.