Dělá to kdekdo. Bezdomovci na nádražích, tak jako vrcholní politici. Nevzdělaní kopáči, ale i lékaři. Solidní dámy v letech i uplivaní puberťáci. Uspěchaní manažeři i ženy v domácnosti. Část z těch, kteří této činnosti nepropadli, nemůže těm „postiženým“ přijít na jméno a snaží se je vytlačit z médií, zastávek, veřejných prostorů a ba dokonce i z hospod, jejich dosavadních bašt. Je to snad nejrozšířenější zlozvyk na světě. Pokud není nejrozšířenější, tak je určitě na druhém místě hned po okusování nehtů. O co že běží? Ano. O nic jiného než o kouření. 

Jsem nekuřák, nejsem však militantní odpůrce cigaret. Byly časy, kdy jsem po požití nad jednu promili nabídnutou cigaretu přijal a k údivu okolí i předpisově vyšlukoval. Nikdy by mě však nenapadlo jít, koupit si krabičku a začít s kouřením jaksi na plný úvazek. Stejně tak bych ani nebyl šťasten, pokud by s něčím takovým začal můj potomek. Navíc žena páchnoucí cigaretovým kouřem mě nepřitahuje, třebaže vypadá jako Sandra Bullock v nejlepších letech. Přemýšlel jsem o tom nedávno, proč tomu tak je a došel jsem k přesvědčení, že odér cigaret možná přebíjí feromony…

V našem nejbližším příbuzenstvu se naštěstí kuřáci nevyskytují. Poslední náruživec, můj otec, skončil s kouřením předloni (po čtyřiceti letech) a patří mu za to můj obdiv. Nevěřil jsem, že někdy přestane. Naše čtyřletá dcera tedy vyrůstá v prostředí bez cigaret a bez kuřáků. Svět ale bohužel (nebo bohudík?) není jen rodina. S dítětem se s jeho postupujícím věkem víc a víc cestuje a pohybuje mezi ostatními lidmi.

I u mé ratolesti tedy nastala chvíle, kdy přišla do styku s kuřáky. Ne. Nebudu teď žehrat na neomalence, kteří si klidně zapálí i na zastávce bez ohledu na zákaz kouření a na to, že kouř z jejich cigarety čmoudí přímo na malé dítě. Jde spíš o rituály zapalování a připalování cigaret, jejich vkládání do úst, šlukování, vydechování kouře, držení cigarety mezi dvěma prsty. Nikdy bych nevěřil, jak je děcko všímavé k věcem, kterých by si vůbec všímat nemuselo, ba dokonce nemělo.

Při cestách do plaveckého kroužku jsme nuceni každý týden při cestě tam i zpět projít místem, které pubescenti  s oblibou využívají k provozování  uvedené neřesti. I když jsem se snažil procházet tudy vždy co nejrychleji, dcera byla dostatečně všímavá a její reakce na sebe nedala dlouho čekat.

Jednou, po dopití ranního kakaa, uchopila brčko mezi ukazováček a prostředník a jala se jím nasávat vzduch. Ten poté s podivným výrazem vypouštěla po otočení hlavou na bok. Kdybych měl umělý chrup, zajisté by v té chvíli skončil na podlaze, jak mi spadla čelist. Raději jsem se neptal, co to má znamenat. Nebylo ani potřeba. Dcerka mi s blaženým výrazem sama oznámila, že „kouží“.

Vysvětlil jsem jí, že kouření je nezdravé, nehezké (na to se tvářila nejvíc nechápavě) a že kouří jen hlupáci, kterým nevadí, že pak dříve zemřou. Nepatřičnost a nevhodnost kouření jsme jí pak s mou chotí vtloukali do hlavy i v následujících týdnech, ale dcerka „kouřila“ na co přišla. Sýrové tyčinky, pastelky, svitky papíru, plastové příbory… Prostě vše, co jen vzdáleně připomínalo cigaretu, končilo mezi jejími rty.

Naše úsilí v boji proti jejímu kouření mi připomínalo boj s větrnými mlýny. Jakoby se její fascinace kouřením spíš stupňovala. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že to podobným stylem bude pokračovat a v období dospívání přejde z náhražek plynule na skutečný tabák.

Až jednou, ve chvíli kdy jsme u přechodu čekali na zeleného paňďuláka, přineslo naše výchovné úsilí první ovoce. „Ta paní umře“, prohlásila má dcera tak hlasitě, že se otočili snad všichni spolučekající. Nenechal jsem se vyvést z míry a podíval jsem se stejným směrem jako dcerka. Mé oči se střetly s udiveným výrazem fešné čtyřicátnice stojící metr před námi. Když jsem sjel pohledem níž, uviděl jsem zapálenou cigaretu mezi prsty její ruky. Se slastným pocitem, že naše rodičovské úsilí mělo smysl, jsem dceři její domněnku nahlas potvrdil.

Od té chvíle kuřáckých extempore mé dcery rychle ubývalo, až takřka zcela ustala. Snad jsme zvítězili. Alespoň prozatím…