Znáte to, takové to střídání chvilek, kdy doslova sršíte nápady a musíte něco tvořit od rána do večera, páč vám to prostě nedá, nedá spát... A pak takových těch slabších, kdy se vám v lepším případě nic nechce, i když invence by ještě jakž takž byla, no a v tom horším nejste schopni přijít pořádně ani na to, kterak bezbolestně otevřít konzervu, případně si uvědomit, že rychlovarnou konvici není třeba stavět na plotnu.

Asi to každý řešíme jinak.

Já třeba tak, že si sbalím svých pět švestek (čti 4-5 foťáků a přibližně stejný počet filmů, potažmo nějakou tu paměťovku), naložím je i sebe do aftamabílu a vyrazím otravovat někam o pár domů dál. Okolí už si na to tak nějak zvyklo, naštěstí. No jo, no - když už není čas ani prachy na to, abych vypadla na druhý konec zeměkoule, musím to holt dělat takhle. ;-)

Utíkám dopryč, otvírat si oči, dívat se zeširoka, slyšet a naslouchat, volně dýchat...

Tenhle víkend třeba zrovna k jedné blízké duši, která je "pro každou špatnost", a ač je sama ctihodnou matkou dvou téměř dospělých synů, neváhá podnikat kdejakou hovadinu, která se nám zrovna vylíhne v kebulích. :-) Nostalgicky na mnohé z nich vzpomínám...  :-))

Jo, občas je potřeba vypnout, aspoň dočasně. A dobít baterky.

Ochladilo se, za dvě hoďky táhnu na jih.

Tak se třeba těšte, že ze mě pak zas vypadne něco novýho. A ono vypadne, určitě. ;-)

(Anebo taky ne, hihi...)