Tenhle článek o cínaření jsem napsal do časopisu Cestopisy:   Když se řekne cín, většině lidí se vybaví starožitný předmět, vystavený kdesi v muzeu nebo zámecké expozici, anebo chovaný doma jako vzácná památka minulosti. Tato představa je vcelku pravdivá, až na to, že cínařské řemeslo je stále živé, a v západních Čechách zvlášť. Má to svůj důvod:  Krušnohoří a  oblast Slavkovského lesa byly v šestnáctém století vedle Británie nejdůležitějším evropským producentem cínu. Kromě porcelánu se v západních Čechách těžil a umělecky zpracovával i cín, kterému se říkalo „stříbro chudých“. Až  do dnešních dnů  existuje řemeslo cínařů, kteří udržují tradici dnes již zaniklých cechů  a vyrábějí výrobky ve  kterých se krása snoubí s účelností.  

CÍNAŘI A ALCHYMISTÉ

Pokud začneme úplně od začátku, tak prosté umění roztavit kov a nalít ho do  formy bylo v podstatě mezníkem, kterým se z doby kamenné stala doba bronzová. Umění  kovolitectví bylo ceněno podobně jako to šamanské a jak píše Mircea Eliade, kováři a jiní „páni ohně“ byli chápáni jako jacísi alchymisté, kteří měli přístup k podivným a nepochopitelným tajemstvím přírody.  Ačkoliv cín se taví snadněji než bronz, měly výrobky z bronzu historický náskok, ovšem je třeba říci, že cínové výrobky se objevily už  v severoperských hrobech a  také například Homér se ve své Iliadě zmiňuje o tom, že k Agamemnónově zbroji patřil patřil krunýř s pásy z ocele, zlata a cínu.  První opravdový rozkvět cínařství ale začíná koncem gotického období, podporován těžbou v česko-saském pohraničí, o které ještě bude řeč.  Středověkého člověka lákala hlavně bílá lesklá barva, která zastínila i rychle černající stříbro.Zatímco ale bohatí užívali přece jen raději stříbro, na cín byly odkázány chudší farnosti a městská střední vrstva. Říkalo se, že cín je stříbro chudých, a dalo by se říci, že to v podstatě platí dodnes – přesto ale cín platí za jeden z nejdražších kovů. Skutečný rozkvět cínu zaznamenala až renesance, libující si v předmětech, ve kterých se krása snoubila s elegancí.  Na cínových nádobách  defilují antické mytologické scény, plastické alegorie, křesťanské symboly, a tak dále.  V baroku ještě cín prožívá konjunkturu, ale  po rozšíření rozšíření porcelánu ustupuje – i když například napoleonské války přivedly mládež k  novému druhu využití cínu - cínovým vojáčkům. Nikdy jindy v historii asi nekřižovalo Evropu  tolik různých druhů armád v různých uniformách. Z porážky u Waterloo se stal velký kšeft, objevovala se panoramata historických bitev a počty cínových vojáčků dosahovaly desítek tisíc. I sám Napoleon   si prý na Svaté Heleně hrál s cínovými vojáčky, aby si přehrál chyby, kterých  se ve své poslední bitvě dopustil. Ale i rozkvět cínových vojáčků trval jen do té doby, než se začaly ve velkém vyrábět z plastu. Přesto si celé spektrum výrobků z cínu dodnes udrželo své místo na trhu a dokonce by se dalo říci, že lidí, kteří touží mít doma „vzpomínku na staré časy“ z tohoto ušlechtilého kovu spíš přibývá.

  HISTORIE PSANÁ CÍNEM

Z nerostů je na cín nejbohatší cínovec neboli kaserit, obsahující okolo sedmdesáti osmi procent cínu. V přírodě se vyskytuje velmi vzácně ve formě valounů. Daleko častěji se cínovec vyskytuje v náplavách nehluboko pod povrchem země. Odtud se získává  rýžováním, kdy se a proudem vody propírá  vrstva horniny. Po odplavení lehčích částic zůstávají těžká zrna cínovce, která se dále zpracovávají  Hlouběji uložená ložiska se vytěží  dolováním.Vytěžená hornina je  drcena a pak plavena. Poté se cínovec vytaví v pecích  Pro oblast střední Evropy se stalo důležitým zdrojem cínu Krušnohoří a také oblast Slavkovského lesa, která byla v šestnáctém století vedle Británie nejdůležitějším evropským producentem cínu. Například Horní Slavkov  byl v šestnáctém století cínařskou velmocí. Městečko, které mělo v roce 1516 asi 500 obyvatel narostlo díky „cínové horečce“ během pouhých třiceti let až na počet sedm tisíc obyvatel, patřilo k velkým evropským báňským městům a nejvýznamnějším městům v Čechách. Cín ze Slavkovského lesa ovládl téměř všechny hlavní evropské trhy a přirozeně také umožnil rozvoj kovoliteckých řemesel,  hlavně  cínařství. Koncem 16. století založili cínaři samostatný cech s kolegy z Krásna, Bečova nad Teplou a Lokte. V té době zpracovávali ročně přibližně 10 až 15 tun cínu. Koncem 16. století sice došlo k útlumu těžby, řada zahraničních podnikatelů přerušila obchodní styky, a produkce začala povážlivě klesat, ale cínaři již v této oblasti zůstali.  I ve staletích následujících prosluli  velkovýrobou stolního náčiní, a to v duchu rokoka, klasicismu a empíru. Produkce většího množství stejných kusů umožnila specializaci mistrů na výrobu určitých artiklů. Nacházíme tak cínaře, kteří dělají pouze talíře a mísy nebo konvice, lžíce, stolní náčiní, svícny stolní i oltářní, kropenky, krucifixy a lampy věčného světla. Po tom všem již zůstává jen vzpomínka, kterou si můžeme připomenout v expozicích cínařského muzea v Horním Slavkově. Muzeum vzniklo teprve v roce 2001, a kromě cínu se věnuje i historii města a jsou tu i expozice porcelánek.   

ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO

Organizování řemesla probíhalo nejdříve formou zakládání různých bratrstev a posléze cechovních organizací. Nejstarší cechy vznikly v Paříži roku 1268, Norimberku 1285 anebo Vídni roku 1326. Než byl uchazeč o místo učedníka v cínařství přijat, musel předložit řadu dokladů a také určitou finanční částku. Doba učení se lišila, ve starších dobách trvala i sedm let. Po vyučení byl mladý řemeslník prohlášen tovaryšem a musil podstoupit ceremoniál, kterým byl přijat mezi ostatní. Pak následovalo období zkušené, během něhož musel odejít z místa, kde se vyučil a sbírat zkušenosti v ostatních městech, někdy i v cizině. Poté se mohl  usadit v místě odkud pocházel a s povolením úřadů začal provozovat vlastní živnost. Ve vybavení cínařské dílny představovaly kovové formy jednu z nejdůležitějších a nejnákladnějších součástí. K nezbytnému zařízení patřila dále tavicí pícka s kotlíkem, naběračky na lití kovu, různé pájky a soustruh s nástroji na mechanické opracování povrchu odlitku. Dále rozmanitá dláta, rydla a razidla. K závěrečnému přeleštění se používala achátová hladítka. Nejen cínař, ale každý středověký řemeslník zápasil s hmotou vlastníma rukama, poznával její strukturu a technologické vlastnosti v praxi, věděl jakou funkci bude mít předmět jím vyrobený a do jaké společenské vrstvy bude začleněn. Pro řemeslníka byla jeho práce něčím vnitřním, něčím, do čeho vkládal své tvůrčí schopnosti a co tedy bylo vyjádřením jeho podstaty, životním posláním, úkolem, který si dobrovolně uložil a v němž byl šťasten, dařil-li se mu. Svou prací posiloval a stvrzoval sám sebe. Když pracoval, byl zároveň doma,  uprostřed své rodiny a ani příroda nebyla vzdálena jeho očím a zájmům. Před zavedením strojové výroby řemeslníci museli umět   navrhovat, připravovat materiál, vyrobit si nástroje, dát výrobku tvar a povrchovou úpravu,   ovládali celý výrobní cyklus a nezřídka i záležitosti obchodní. Při práci nad výrobky vyjádřili mimoděk své životní pocity, svou odpověď na potřeby vlastního života. Proto jejich díla obsahují  konkrétní rukopis jednoho definitivně daného okamžiku, jsou dokumentární výraz stylu doby a  rytmu lidského života.   

POSLEDNÍ CÍNAŘ

Z těch, co se tímto řemeslem živili dřív, to  před první světovou válkou už  nikdo nedělal,“ vzpomíná bečovský cínař Ladislav Podracký, „v celé republice nebyl žádný cínař – až na jediného, pana  Otta v Krásně.  „Obcházel krajem stejně jako chodili slovenští dratári.  Měl krosnu na zádech a chodil v okruhu od Tepelského kláštera až po Liberec. Na jaře vzal krosnu, notes, vercajk a obcházel kostely a fary. Co se dalo opravit na místě, opravoval hned, co bylo ulomené sletoval a  vyčistil  a  do notesu si psal nové zakázky. Jelikož to byl řemeslník vyučený v  oboru, tak z okolí, kde všude byli dílny,  posbíral všechny formy, které v tu dobu už byly nepotřebné a nahromadil jich značné množství.  Pamatoval si z dětsví že  forma je vzácnost, protože ve starých dobách si  mohl dovolit zaplatit formu jedině cech, jednotlivý řemeslník na to neměl dost peněz.    Cínař Ott z Krásna  těchto forem už ale nic neodléval a opravoval i nově vyráběl většinou   jen církevní věci – věčná světla, kropenky, kadidelnice a podobně. Pracoval přímo v kuchyni,  kde stál soustruh, který byl na lidský pohon. Jeho manželka točila klikou, poháněla velikánské kolo, ze kterého se pohyb přenášel klínovým řemenem na soustruh. Když Ott zemřel, jeho syn se o cínařství nestaral, ale formy v domě zůstaly. Až Ottův  vnuk znovu obnovil řemeslo. Ale i on už před několika lety zemřel. 

JAK JSEM SE STAL CÍNAŘEM

Posledním cínařem v Čechách ale Ott z Krásna rozhodně nebyl. Cínařem je například i můj tchán Josef Nejedlý a jeho kolega a kamarád Vladislav Podracký z Bečova. Vždycky chtěl dělat nějaké restaurátorství nebo umělecké řemeslo a baví ho pořád něco vymýšlet, zlepšovat, navrhovat nové nástroje  i stroje, či modely a  kalkulovat ceny. To on před více než dvaceti lety vyrobil první formu na cínový talíř a pak postupně vyráběl svícny, různé figurky, ale hlavně víčka  ke korbelům. Pozoroval jsem je spíše z dálky, jako zajímavou kuriozitu a ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se sám jedno ustanu cínařem. Přicházelo to postupně, únavou z novinářských stereotypů, z pocitu, že žiju jen jakýsi virtuální život, který se odehrává jenom na papíře a počítačovém monitoru. Cestoval jsem do exotických zemí abych nakonec zjistil, že ta největší   exotika – unikátní umělecké řemeslo – se skrývá doma ve sklepě.  A tak chodím každé ráno  nalévat cínová víčka, oštipovat odřezky a brousit víčka drátěným kartáčem. Mám starý sporák na propanbutanovou bombu  na kterém tavím cín,  který pak nalévám   do lukoprenových formiček. Když se cín roztaví, pálí se na povrchu odpad, který je tam přimísen  - kousky barvy, prachu, oxidy. Připomíná to Vánoce a pálení františka.  Mám sadu vyřazených hrnců, špachtli, kterou se sbírá struska z hladiny cínové polévky, mám naběračku na cín uzpůsobenou na levou ruku, ale protože nosím nádobku plnou, občas trochu ucmrndnu na stůl. Výrobky, které vycházejí z naší dílny můžete potěžkat v ruce, máte jistotu, že budou odolávat času a jenom pouhý pohled na ně zaplaší chmury. Připomínám si všechno výše uvedené o tom, jak blahodárný vliv má řemeslná činnost na  lidskou duši. Fakt, že celý proces výroby i prodeje máte pod kontrolou, vás naplňuje zvláštnám klidem. Poklidná práce se snadno obdělávatelným a zároveň ušlechtilým materiálem je cosi jako léčivá terapie – žiju zkráta jako člověk doby cínové.

Text a foto Libor Michalec