Když projíždíme kolem pole rozzářeného květy hledícími ke sluníčku, nejspíš nás nenapadne, že tato odolná rostlina u nás není domácí. Přesto tomu tak je – stejně jako brambory připutovala do Evropy z Ameriky až v moderní době.

Pro olejnatá semínka ji pěstovali pradávní obyvatelé Nového světa už 2000 let před naším letopočtem. Pro Inky pak byla i jedním z nejvýznamnějších kultovních symbolů a představovala slunečního boha. Evropa si slunečnici oblíbila rychle. Nejprve jako dekorativní rostlinu, ale záhy i pro její užitek. V 18. století pak už patřila v mnoha zemích k významných zemědělským plodinám. Dnes je slunečnicový olej používán nejen jako kvalitní potravinářský produkt, ale také pro výrobu bionafty.

V českých venkovských zahradách se slunečnice pěstují stejně dlouho jako na polích. Dokonce předcházejí i dobu 19. století, kdy se teprve začalo mluvit o okrasných zahrádkách u rodinných domků. Slunečnice totiž přinášela nejen půvab svých květů, ale také užitek – semínka sloužila jako krmení pro drůbež a zbytek okvětí konzumoval dobytek. Domek s řadou slunečnic u plotu je tak obrázkem českého venkova dávno před tím, než slunečnicovou kytici ve váze proslavil notoricky známý obraz Vincenta van Gogha. Slunečnice se staly tak oblíbenými i pro své snadné pěstování.

Nevěsta s kyticí uvázanou ze slunečnic bude vždy působit svěže a letně. Hodí se prakticky ke každé barvě svatebních šatů a v ruce ji může nést nevěsta mladá i zralá. Pouze na mistrovství tvůrce vazby pak záleží, aby přizpůsobil slunečnicovou kytici ženě drobné nebo vysoké. Letní pokoj prozáří kytice slunečnic v jednoduché skleněné nebo keramické váze. Když jim budete doplňovat vodu, vydrží na stole až tři týdny.

Hlasujte prosím pro 3 výrobky (hlasy mají stejnou váhu). Budeme se těšit i na Vaše případné komentáře.