půl čtvrté odpoledne. V kanceláři ani noha. Pohled z okna není nijak zvlášť slavný. Místo slunečného léta plného rozkvetlých květin, zpívání ptáků a nevšedních radovánek jen pochmurná a zatažená obloha, každodenní stereotip a lidé se skoro strnulými výrazi v obličejích spěchají kamsi.

        To osamocení, ve kterém mě všichni ti zákazníci nechali, mě přivedlo k tomu, abych se zamyslela. Podstatou myšlenky bylo jen jedno slovo "fotografie". Všem se chlubím jak mě baví fotit, jak ráda ve svých rukách svírám tu úžasnou červenou věc, která udělá "cvak, cvak" a navždy zastaví čas v jednom snímku. ,,To je hezké," říkají známí a dál už nic.

       S tím jsem se ale nespokojila. "Chci aby se někdo na fotografii podíval, zamyslel se, pochválil, zkritizoval." Říkám si.

       Oči, dovolím si napsat, až tupě hledící do té šedé prázdnoty zaostřily. Tam nad tím černým komínem, který sedí na oprýskané střeše jako přejedený holub, zablýskl se kousek modré oblohy. Sluníčko si přece jen našlo na pár okamžiků cestu a zlatý paprsek protkl sklo a zasáhl mě přímo. Jen takhle malý zázrak mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A v tom mě to napadlo. Co takhle vyzkoušet flér. Tam jsou přece lidé kteří mají rádi tvorbu jako takovou.
                                               A TAK JSEM TADY.