Tak trochu probuzení 
Jako malé děti jsme brávali pastelky do ruky, tvořili, pro někoho jen čmárali. Různě skládali předměty, které nám přišly pod ručky. Pro nás to byla velká díla, náš projev sebe sama, vyjádření se. Nikdo nás neomezoval. Radovali se nad každou „čmáranicí“, pokud ovšem nebyla ztvárněna na zdi či ubruse po babičce, nad každou postavenou kostičkou.
A pak to přišlo. Školka, škola, další a další institut, který nás omezoval, až u většiny z nás toho velkého kreativního ducha zahnal do kouta. Nakresli dům, ruku, plakát k VŘSR, atd. Pak už jen nekresli a netvoř, víš přeci, že umělci dřou bídu s nouzí, umírají většinou zapomenuti nebo jsou slavní posmrtně. Jdi, vydělávej, splácej hypotéku, auto, uživ hlavně rodinu.
Ráno vstanete, když tedy máte štěstí a nemusíte chodit na noční, utíkáte do práce, ti aktivnější si cestou přečtou i noviny. A pak to začne, časem se z práce stane jeden velký stereotyp, ze života se stane stereotyp. Vstát, práce, televize, nákupy a povinné sobotní úklidy a nedělní zdvořilostní návštěvy u tchýně.
Když máte štěstí tak se jednoho rána probudíte a zjistíte, že vám v životě něco chybí, třeba to identifikujete. Je to kreativita, něco tvořit, něco z toho malého človíčka co čmáral na ubrus po babičce. Vytvořit z kostek komín, vymalovat podle sebe, vytvořit něco, co by bylo jedinečné, zkrátka vaše, zkrátka vy. Tak se rozpomenete na dětství a nejdete si to své. Nebo se s tím smíříte a jen dál splácíte, uklízíte a „čumákujete na bednu“.
I mě se jednoho rána podařilo identifikovat toho malého človíčka zahnaného do kouta. Pak přešel první kurz kreativního tvoření, pak další a další. Začala jsem si doma budovat svůj osobitý koutek, mé království, mou „dílničku“.
Už zase tvoří, už jsem to zase já, s každým „dílkem“ vyplňuji další střípek obrázku štěstí. Tvořím z pedigu, vyšívám, používám ubrouskovou techniku, chystám se na další velká díla a právě teď se o ně chystám podělit s vámi.
