Poslední dobou mě stále častěji napadá citát: „Chcete-li pobavit Vesmír, vyprávějte mu o svých snech a plánech“, protože na co sáhnu, je prostě jinak, než jsem kdy chtěla. V životě se mi splnily dva sny – z toho jeden jen proto, abych si KO-NEČ-NĚ uvědomila, že Vesmír žádám o naprosto zničující blbost. Ale „úplnou náhodou“ přišla spousta skvělých věcí, které mě nikdy nenapadlo si přát. Do některých mě život přes můj zavilý odpor brutálně dokopal.
Od malička jsem toužila být malířkou. Nicméně ve dvanácti letech jsem dvěma prsty (píšu jimi dodnes) naklofala do stroje svůj první (a nejspíš poslední) „román“ a sama jsem si ho ilustrovala. Přesto jsem nikdy nesnila o tom, stát se spisovatelkou nebo novinářkou, šlo mi hlavně o ty ilustrace. Ostatně, rodiče mi po přečtení pobaveně sdělili, že jsem vlastně zkompilovala Cirkus Humberto s dalšími knížkami o koních.
.
Nakonec jsem se po letech novinářské práce, k níž jsem přišla víceméně z nedostatku finančních zdrojů potřebných k pořízení bytu, stala další „úplnou náhodou“ knižní redaktorkou nového vydavatelství Pointa. Jedno z nejbáječnějších životních dobrodružství zatím vyvrcholilo novelou Nadi Pischové TAM.
I ke knize jsem přišla řízením Osudu. S advokátkami Naďou a Monikou jsem se před lety „náhodou“ potkala na setkání chovatelů českých teriérů. Teriéry nechovám, ale přivezla jsem tam kamaráda Oldu, který si po operaci ještě netroufal za volant. Mimochodem, takhle vidí naše slavné plemeno on:
Poté jsem se vídala zejména s Monikou, která radila našemu bytovému družstvu a po letech mi přinesla Nadinu prvotinu Vypůjčená minulost. Měla jsem k ní řadu drzých poznámek (prostě – kdo se moc ptá, moc se dozví, mě rodiče s „románem“ taky nikterak nešetřili, takže jakáž pakáž).
Vůbec mě nenapadlo, že s rukopisem druhé knížky Naďa přijde právě za mnou. A byla to jízda! Miluju přínosné debaty, vybroušenou argumentaci a lidi, kteří pozorně vyslechnou názor druhé strany. I když se jim nelíbí, přemýšlejí nad ním a hledají kompromis. Občas jsme šly do velmi korektní a sportovní „páky“ a musím říct, že už dlouho mě pracovně i lidsky nic tak nebavilo.
Přestože to po prvním zhltnutí napínavého a zručně napsaného příběhu vypadalo na rychlovku, nakonec jsme si ho mezi sebou s poznámkami přehazovaly sedmkrát. Tolikrát jsem četla jen Dům na pobřeží od Daphne du Maurier, Mistra a Markétku od Bulgakova a Boha maličkostí Arundhatí Roy. A pak TAM. Nenudila jsem se ani chvilku. Hlavní hrdinové Tomáš a Anna pátrající v okolí Kuksu po pokladu odsunutých Němců na dost dlouho patřili do okruhu mých virtuálních blízkých.
Myslím, že knížka stojí nejen za přečtení, ale i za místo v knihovně. Svými několika vrstvami od téměř detektivního dobrodružství, přes psychologii a fiktivní průniky do nedávné historie potěší široké spektrum čtenářů.
Naďa je prostě přemýšlivá vypravěčka od Pána Boha a doufám, že se dnes odstartovaná crowdfundingová kampaň na Pointě povede a Naďa bude v psaní pokračovat!
