Sobota ráno...V malém pokojíku v malém brněnském bytečku nás časně probouzí slunko a hluk kolemsvištících šalin. Vstávám, dělám si kafíčko a přemýšlím, co všechno bych měla ještě stihnout, než se Jarko vzbudí. Ale jaképak to překvapení, ze spáče je nespavec a vstává ani ne dvacet minut po mně.

Co budeme provádět? Hnípat ve štatlu se nám moc nechce, bude krásně a vůbec...v hlavě mi už nějaký ten pátek klíčí nápad. Vezmu ho na výlet. Na výlet s překvapením. Do poslední chvíle tajím, kam to jedeme, ale moje dušička už se natřásá blahem - těším se...Těším se tam už několik let, od okamžiku, kdy jsem letmou zmínku o tom místě zahlédla a zaslechla v televizi.

Sedím nad jízdními řády a zjišťuju, že je to vlastně docela blízko. Vybírám nejvhodnější spojení, narychlo balíme pár saků a paků, namazat chleby, podojit bankomat (ale jen zlehounka), koupit lístky a jedééém

Z brněnského hlavního nádraží směr Moravské Bránice. Po půlhodince prastarým vláčkem vystupujeme a marně hledáme turistický rozcestník nebo aspoň značku (později odpoledne se ukázalo, že jsme jen sleponi slepí..., tedy po citu a po čuchu jdeme do dědiny, zhruba tím směrem, kde by mět ležet či stát náš cíl - město Dolní Kounice. Značka, nalezená záhy, nás na okraj města zavedla dříve, než jsem čekala, Jarko stále netuší, že míříme právě tam, a je to milé

Najednou odbočujeme ze silnice vedoucí do centra někam do lesů. Fajn, ale začínám mít tušení, že to nebude úplně vončo - zatím žádný rozcestník či ukazatel po cestě...jdeme ale dál nádhernou klidnou cestou a míjíme hektary a hektary vinic, na nichž pomalu a jistě dozrávají perly moravských vín.

Cesta se vine vzhůru, stále do mírného kopce a město pod námi jako na dlani a máme zase pocit, že jdeme špatně, alejdeme dál. Sláva! Zahlédnut první ukazatel! Tvrdí, že jsme na okružní trase, ale už neříká, kam to vede dál Pokračujeme tedy po črvené a cesta se začíná zvolna svažovat. Sluníčko pálí a já nejsem namazaná,večer bude au au...

Po pár horkých kilometrech jásáme. Před námi kaple sv. Antonína na kopci! Krásný výhled na město, sedáme na výborně studené schody a baštíme první chleby se sýrem.

Značka vede od kaple křížovou cestou dolů do města, to jsme rádi Na náměstí okamžitě upírám zrak na rozcestník - ano, je to tam, jsme tu dobře a jsme blízko Poslední zastavení u kostela sv. Petra a Pavla a táhneme rovnou k tomu mému tajnému místu. Je to klášter Rosa Coeli...tedy jeho pozůstatky.

Vidím ho už z dálky, přicházíme blíž a já pozoruju, jak mi naskakuje husí kůže...

Dobová atmosféra gotického kláštera premonstrátek na nás zapůsobila okamžitě. Toto místo je úžasně klidné a nabité spoustou energie, žije to tu svým vlastním životem a přesto jako by se zde čas zastavil...následující obrázky myslím nepotřebují komentář. Příjemné pokochání

Růži nebeskou jsem opouštěla dojatá, spokojená a plná pocitů a zážitků a záblesků vzpomínek na každé důkladně prošmejděné zákoutí, každý pohled z okna, každý dotek kamene...

Naše další kroky vedly k židovské synagoze. Tedy se zastavením na zmrzku. Čokoládovou. Mňaami 

U synagogy jsme si jen početli informační ceduli o židovské čtvrti, ale dovnitř nás to nelákalo, zato mohutně nás to táhlo na starý židovský hřbitov. Hodná paní poradila nejkratší cestu (zjistili jsme, že stále po červené), vyšplhali jsme se do prudšího kopečku a už jsme se zase kochali výhledem na město. Hřbitov svérázný, přirozeného vzezření, se zachovanou terénní nerovností a více než 850 původními náhrobky, z nichž mnohé jsou už dávno nečitelné. Prachem byli, v prach se obrátili a my jsme jejich památku uctili myšlenkou a vzpomínkou.

Ze hřbitůvku kráčíme vzhůru po značce. Vzhledem k tomu, že odpoledne již pokročilo a jsme už lehounce unavení, rozhodujeme se pomalu se stáčet k Bránicím na vlak. Pomalu, jistě, s malým zablouděním a rychlým znovunajitím správné cesty. Cesty mezi vinohrady, opět, procházíme mezi obtěžkanými zelenými hlavami a semtam ochutnáváme - ještě není, ale brzy bude, a bude sladké

Sluníčko pere, zjišťuju stupeň popálenin (dovjka) a oba úlevou vydechujeme před hospůdkou, dáváme každý jedno starobahno (jen zasyčelo) a příjemně unaveni svižně jdeme stíhat vlak. Navrhuju zkratku oproti silnici (zase po osvědčené červené), byl todobrý nápad, stihli jsme ho úplně akorát. Sedáme, odjíždíme, zavírám oči, nachvilku usínám - trošku únavou, ale hlavně uspokojením :o)

Kdo jste ještě nenavštívil, navštivte! Stojí to za to...

Příjemné pokoukání a počtení přeje Efka & Jarko