Asi bych měla v úvodu vysvětlit, co to vlastně je. V době, kdy moji kluci byli malí, o existenci nějakých scrapbookových alb a podobných věciček jsem neměla ani ponětí. A podobně jako jiné děti, i ty moje mne zahrnovaly dárečky, dopisy, malůvkami, které mi bylo líto vyhodit. A tak mám jednu velkou krabici, kam dodnes ty,co mne nejvíc chytly za srdce nebo pobavily, ukládám. Jsou tam opravdové perly - třeba vysvědčení (nebo vlastně visvědčení), které  vystavil svému tátovi  ten starší nebo torzo trestu, které od něj dostal ten mladší, když během dvou měsíců ztratil troje boty (neptejte se mne, jak se mu to povedlo, já to taky nevím).

Taky dopisy Ježíškovi, patřičně "husťácky" opálené (málem jsme při tom vyhořeli) a zapečetěné voskem, lístečky do peněženky, kam si Ondra psal, na co nemá zapomenout (dodnes nevím, jak ten Lerch vlastně dopadl) a pohlednice z tábora.

Proč o tom vlastně píšu? Včera bylo vysvědčení. Musela jsem pro něj dojít sama, protože dítko školou povinné má chřipku a zánět průdušek dohromady. Strašně se na něj těšil, do poslední chvíle nevěděl, jak dopadl. Je přesně ten typ "chytrý,ale lajdák", u kterého pokud chcete, aby neskončil na zednickém učlilišti, musíte ho téměř doslova držet pod krkem, aby školu totálně nevypustil, zvlášť když existují takové prima zábavy jako kolečkové brusle, kolo,florbal.... Loni to přesto zdatně dotáhl na čtyři trojky (a hrozila mu čtverka z hudebky, proč dodnes nevím, neměla jsem odvahu se jít zeptat, co paní učitelce provedl) neb puberta s ním třískala velmi vydatně. A včera? Tam ta da dá........6 dvojek a vyznamenání. Svedli jsme malý spor, zda je to jeho nebo moje   pěkné vysvědčení a při té příležitosti vytáhli  onu výše jmenovanou krabici, protože jsou v ní i  jeho staré deníčky hemžící se černými puntíky. Moc jsme se nad ní spolu nasmáli.....a já tajně doufám, že se mu v té makovičce už aspoň trochu rozbřesklo a nejhorší pubertu máme za sebou. Snad to nezakřiknu