Jak už jsem psala v blogu úplně prvním, aktuální srdeční záležitostí jsou pro mne čínské uzly. Osudovým materiálem je mi ale drát. Prostě ho miluju. Jeho tvárnost, mnohostrannost, možnosti použití, snadnost zpracování, v neposlední řadě, přiznejme si, taky cenovou dostupnost a kapesní formát. Pec na keramiku s sebou prostě na dovču nepřibalíte. 

Motám dráty z nějaké vnitřní potřeby. Léta motám do šuplíku. Když do věcí vkládáte své emoce, názory, zážitky, tak jsou to prostě věci ke kterým máte citovou vazbu - však už se tu o tom mluvilo a nebylo vás málo, kdo pochopíte. 

Obdivuji Lucku Filipskou, jak si nejdřív maluje návrhy a pak je to, co vyrobí, tomu podobné. Já to neumím. Stejně tak jako neumím motat sériově. Již dvě stejné náušnice jsou pro mne problém - už jsem někde jinde, v prostoru, čase, v náladě, myslím na něco jiného a tak mi pod rukama ten drát dělá taky něco jiného.

K tomuto blogu mne inspirovala taky Sněženka svou broží s příběhem. Mám ráda věci s příběhem a u většiny z nich si ho také pamatuji - okolnosti vzniku, inspiraci, kde vznikly, proč... Třeba toto Jablko pro Evu :-)

Většina věcí, které vám tu teď dávám k nakouknutí už je staršího data a pryč. Něco jsem rozdala, něco prodala, obvykle tak za materiál :-) jojo, jsem z těch, co tu dostávají za uši, ale snažím se :-). Ono ale citový vztah prostě neohodnotíte. Hodiny, které by člověk strávil i kdyby měl výrobek ležet v šupleti, protože prostě přetlak v hlavě musí někam přetéct - to taky nenaceníte... Taky jsem ale z těch, kteří řeknou, promiňte, ale vám svůj šperk prodat nechci. Někdy přemýšlím, jak se mají. Jestli leží už okoukané v krabičce, nebo je majitelé nosí. 

Techniky používám nahodile. Někdy čistě drátuji, někdy drát použiji jen jako nosnou konstrukci a stěžejní jsou korálky. Pořád ale zatím zůstávám u mědi a drobných objektů. I z prostorových důvodů - sklepávat spirály z černého drátu na kovadlině v paneláku, to by mi tu asi dlouho neprošlo :-).  Velmi obdivuji a oceňuji, když někde vidím dokonale odvedené řemeslo. I tady na Fleru je pár takových kousků.

Tímto tedy pozdravuji majitele mých miláčků :-) současné i budoucí a těším se, až se  zbavím všech momentálních závazků a zase se chytím kleští. Můj muž má na věc jiný názor, protože přeci jen uléhat večer a vytahovat zpod polštáře provázky je něco jiného, než pátrat po kleštích a uléhat opatrně, neb se mohu napíchnout na měděnou jedničku :-D. Jinak v globále je rád, protože žena tvořící nepotřebuje zapůjčit ovladač v době hokejových zápasů :-)