Když pozorujete tanečnici. Přichází na ples. Pokukuje už mezi dveřmi, sundává si kabát, bere do ručky potažené rukavičkou z krajek lísteček. Hlavně nezapomeňte na deštník, až půjdete!  Ale starou šatnářku už vnímá jenom kdesi z dálky. Všichni ti lidé, známí a i neznámí, všeho druhu, věku a vyznání. Jsou dnes tady. Každý se těší, až si bude moci zatančit. Ale hřeb večera je dnes ona a její princ. Schovaná v šeru pod lampami, chvatným krokem spěchá do šatny. Nazout taneční střevíčky a hurá na parket. Srdce už promlouvá. Všechna ta světla, dým z cigaret na dlouhé stopce. Omamná vůně parfémů. Ach, ta galantnost mužů a vznešenost žen. Třese se, ale není jí zima. Obrovskýma očima hltá vše. Jakoby hladověla roky po tom jediném zážitku. Už, už! Ale lidé se stále ještě trousí, hatí její plány. Jak zlobiví a nezdvořilí, už je přece čas, hned by vyskočila a... tančila a kde jsou oni, snad to nevidí, vždyť její zoufalost je tak moc patrná.

Zvoneček

A znovu Zvoneček

„Dámy a pánové...“

Jen zaslechla, oněměla, ohluchla tlukotem svého srdce. Jako říčné dítě po zmrzlině, kterou nikdy v životě neochutnalo, jen o ní četlo, snilo. Rozechvělým pohledem hltala uvolňující se pódium. Jeviště jejího života. A tam, v záři reflektorů, oslněn světly, jako anděl. On majestátně a ve vší počestnosti kyne na tu jedinou ženu na světě. Ji. A jak by každý očekával a přišlo by mu nanejvýš samozřejmé, zkrátka nevyhnutelné, že ona hned za ním kvapně vyskočí a běžíc, ulehne mu do rámě, aby ji jako nejvyšší váženost mohl uvést v první tóny hudby...

Stála chvíli nehybně dál. Najednou se uklidnila a hleděla mu z příma do tváře. On jest anděl, ale ona Bohyně. V tom zvukopustém prostoru nesl se jen rytmický klapot jejích střevíčků. Jako slunce na obloze, klesala postupně k němu. Jako slunce, shlížela k němu životodárně a blaženě. Uklonil se. Natáhl paži, ruku v lokti mírně zahnutou.

Pojď ke  mně, paní má.

Už skončil konec světa. Už je tu znovuzrození. Jako pták fénix, po všech těch mukách, konečně zdvihla bělostnou ručku, černě okrajkovanou a položila ji na jeho. Konečně se jeden druhého dotkli, aby tváří v tvář nekonečné melodii vzdali hold starým mistrům. I muž dovedl svoji partnerku na kraj parketu. Zdvihl naučeným pohybem ruce, lehce se přitom zhoupl na špičkách. Jako pták, odrážející se z větve, aby objal vzdušný prostor. I stejně bezmyšlenkovitě, naplněn jen svými pocity. A ona, jak zdánlivě už byla klidná, krev se jí opět začala vířit. Ještě nehraje hudba, to napětí, než první tóny rozbijí dusivé ticho. Jakoby chtěla umět číst budoucnost, snad dobře vykročí, snad nebude mimo rytmus. To by byly boží rány, vskutku!

Nebe spadlo. Brány ráje jsou otevřeny! A  andělé odevšad, přistupují, aby pohlédli na tu nádheru. Posvátné pouto mezi tanečnicí a jejím tanečníkem. Mezi tanečníkem a jeho tanečnicí. Jako chomáčky z pampelišek, plující oblohou, vedou loď svého umění jistě mořem parketu. Jako na vlnách, houpou se jejich těla v rytmu valčíku. Kdybyste hledali střed světa, došli byste právě sem. Kdybyste hledali největší bohatství světa, zjistili byste, že to není platina, ani zlato. Je to jejich svět, kde lidé jsou jen kdesi v dáli. Kde je pouze souhra dvou těl, Jeho a Její. Každý napočítal by jen pár minut. Lidé se dívali a pohupovali, už by asi také rádi vykročili pod taktovkou mistrů hudebníků. Ale tanečnice? V koutku duše, směje se jejich nevědomosti! Ne že neumí tak dobře tančit, ne že nemají tak krásné šaty. Vůbec, ale během toho krátkého okamžiku uplynula celá věčnost, tam. Tam na tom pódiu vykládaném dřevěnými parketami. Celá věčnost! A ona přitom nezestárla ani o píď. Možná, snad, jen o pár minut. Ona, pouhopouhá tanečnice, s lakovanými střevíčky a černými, krajkovými rukavičkami po mamince, Ona našla nesmrtelnost. Co by za to ostatní dámy v honosných róbách asi daly? Hrdá na své tajemství, tiše, téměř nepozorovaně, procupitala zpět k šatnám.