Je poledne, středa 15.2. Vracím se domů z nepříliš záživné přednášky a z ještě méně záživného semináře, odemknu, shodím boty a automaticky palcem u nohy zapínám počítač. Už je to takový rituál, ani nevím, co jiného bych měla udělat. Když ze sebe odmotám šálu, shodím bundu, svetr, druhý svetr, usednu ke stolu a automaticky projedu kolečko webových stránek - facebook, mail, pracovní server, univerzitní server. Hm, nic moc, tak se aspoň pokochám na Fleru.

S nezájmem, naprosto apaticky se přihlašuji. Něco mi ale nesedí, stránka se netváří normálně.

Co mi tu, sakra, vadí?? Objednávky - Přijaté a u nich blikající červený vykřičník!!!! Cože? Šálí mě zrak? Nespletl se někdo? Srdce začíná bušit o něco víc a když po rozkliknutí vidím, že si někdo objednal můj (MůJ!) šátek, roztáhne se mi pusa od ucha k uchu. Konečně! Konečně! A zrovna šátek, ze kterého jsem při výrobě měla takovou radost.

Námět, který byl inspirován umělcem, jedním z mých nejoblíbenějších, Vincetem van Goghem.

Špatná nálada je okamžitě pryč. Šátek má být navíc dárkem k narozeninám. To potěší ještě víc! S paní nakupující se hned domlouváme na podrobnostech, v pátek jdu s balíčkem na poštu. Tak a mám definitivně po Vincentovi .

Následující úterý přichází od paní nakupující zpráva, že šátek dorazil a že se moc líbí, navíc uděluje krásný komentář. Jo, hned je na světě líp.

Co vy? Jaké jste prožívali pocity při první přijaté objednávce? Myslím, že já na tu svou jen tak nezapomenu. Zkrátka - tenkrát poprvé...

Marta