Přesně týden poté, co i v našem srážkovém stínu začalo pršet a déšť kupodivu dva dny vydržel, jsem se vydala na "houbovou" kontrolu lesa. S jistou naivitou a bezbřehou vírou v to, že aspoň nějaká holubinka či růžovka by tam být mohla. Ani nadržený novomanžel by nemohl být natěšenější na svatební noc než já na (konečně) nějakou houbu... Není divu, po červenci tak suchém a horkém, že i ptáci chodili pěšky, mouchy omdlévaly za letu a člověk úplně cítil, jak se mu tím vedrem rozpouštějí špeky kolem pasu. (A taky tak trochu mozek.) Tuhle víru v něco "jedlého" zhatily hned první kroky kupodivu opět zcela vysušeným lesem, který vypadá spíše jako v listopadu. Konec srpna hustě padající listí opravdu nepřipomíná...

Páchne tu kdeco - pryskyřice či čerstvě pořezané dříví... Leč charakteristický smrad bujícího podhoubí, potažmo hub, nikde.

A není tu taky ani holubinka, ani růžovka. Jen tu a tam hmota jakási tuhá na pařezu. Ještěže jsem si vzala jen plátěnou tašku a netahám se s košíkem, to bych zas byla před sousedy za debila...

Outkovky se do smaženice a na řízky taky zrovna moc nehodí, ale aspoň potěší oko svou krajkovou krásou. I když číslo je špatně, mělo být jednotné - za celých zhruba pět lesních kilometrů byla outkovka vidět jedna jediná...

A konečně něco, co by se za jistých okolností sežrat dalo. Kdyby to bylo větší a bylo toho víc. Čtyři miniaturní pýchavky nejsou celkem k ničemu, takže je tu klidně necháme. 

Les už je zas, navzdory předcházejícím dešťům, suchý jak Sahara. S tím, že letos nebudou letní houby, mimochodem poprvé za můj téměř půlstoletí dlouhý život, jsem se smířila. A když to vypadá, jako že podzim už je tu, proč tu není aspoň nějaká maličká, roztomilá podzimní houba... Koukneme se k potoku, tam by přeci jen mohlo být trochu vlhko, aspoň sírovec nebo kousek hlívy plicní kdyby se našel. Aha, tak taky nic, v potoce totiž není kapka vody. Ano, tohle je vskutku koryto potoka.

To by mě teda zajímalo, kam se odstěhovaly chudery žáby. Možná na sever, když už se k nám stěhují pavouci z jihu.

No nic. Vezmeme to podzimním lesem domů

a budeme se bez rozptylování věnovat broskvím, které díky letošnímu suchu dostaly taky pěkně na prdel. Nejsou to žádné missky a ještě o ně člověk musí svádět krutý a lítý boj s milióny vos a včel. A je to boj, který, ač to nerada přiznávám, občas potupně prohrávám... Než by alergik dostal žihadlo, raději nějakou tu broskev  hnusné a bodavé havěti nechá.

Co se hub týče, začínám si připadat jako o Dušičkách, protože jenom "Vzpomínáme". A doufáme -  naděje prý umírá poslední...:-)