Ze starého, blátem promáčeného deníku jsem se dočetl o zemi, kde lidé ztráceli rozum. Řádky říkají:

"Obloha je růžová, copak to nevidíte?", viděl jsem křičet mladého muže, zatímco ho muži v lesklých zbrojích násilím vlekli k mohutným vratům. "Ne! Počkejte! Nevyhánějte mě!", žadonil, ale marně, vyhodili ho branou ven, kde na něj čekali blázni ostatní. Tí se k němu ihned seběhli a než jsem viděl, co s ním provedli, vrata se hlučně zavřela. Pohlédl jsem na nebe a to bylo jasně modré. To už je několikátý člověk, koho za vrata vyhodili. Díval jsem se na sousedy stojící okolo, kteří se na sebe vyděšeně dívali. Nikdo nechtěl být další.

Šel jsem domů kolem místní školky, kde se děti učily o přírodě. Učily se zde poznávat, jak vypadá zvěř, jaké barvy mají květiny a vůbec vše, co tvoří svět. Zde si človíček ještě mohl dovolit se splést, ale vidět třicátníka, jak náhle volá, že je nebe růžové, fialové, nebo že na něj z trávy mluví mravenec, to lze stěží považovat za normální. Jednoho dne jsem se však probudil a to byl můj poslední den, který jsem v této zemi strávil.

Vyšlo slunce a zvedám se z dřevěné postele, abych se nadechl jarního chladného větru. Otevírám oči a vidím, že tráva změnila barvu ze zelené na modrou. Leknutím schovávám hlavu pod polštář, opakujíce, že je tráva zelená a že se mi to pouze zdá. Koukám se z okna podruhé a vše je jako obyčejně, tráva je zelená. Spadl mi kámen ze srdce a chystám se ven. Jdu ke dveřím a kolem uší mi propluje malí parníček, který jako když namaluje malé dítě voskovkami. Přede dveřmi stojí klučina zhruba čtvrtým rokem na světě a se smíchem ho pozoruje. Asi jsem se zbláznil, ale opravdu? Vidíme oba to samý? Mnu si oči a slibuji si, a při děsivé představě, že mne prohazují tou zlou bránou a hladovím mimo můj známý svět, si slibuji, že nic nevidím.

Když však přicházím do zaměstnání, projdu dveřmi a s výkřikem, který na mě otočí všechny hlavy v místnosti, zjišťuji, že se mi celý svět zrcadlově obrátil a co bylo vpravo je vlevo. Otáčím se a potřebuji čerstvý vzduch, neboť nemohu dál. Vybíhám před budovu a se zeleným nebem mne přivítají stejní muži v blyštivém brnění, jako jsem viděl před branou. Neboť známky ztráty rozumu byly obecně známé, každý mi vzal jednu paži a už už mne vedou. Vzdávám se a sleduji, jak kolem tenčí duchové, skřítci, mraky září všemi barvami, kolem smutných padesátiletých párů tančí malé děti a přízraky starých dvojic doprovázejí lidi mladší, ve tváři jim podobných. Brána se otevírá a hlouček bláznů již na mě čeká s úsměvy ve tvářích. Brána se s rachotem zavřela a užuž ke mě jdou. Co mi jen udělají?

Jeden z nich mi bere ruku a do ní mi vkládá kámen. V tu ránu se nebe, které do té doby měnilo barvy jako semafor, uklidňuje a okolí, jenž jako kdyby bylo předmětem snílka s ADHD, si ponechává své, byť stále nenormální, zabarvení.

Slyším slova: "Vítej doma".

Zde deník skončil...