Šla jsem Plovárnou a vdechovala vůni podzimu. Spousta z nás ji vnímá romanticky, ve skutečnosti však cítíme všudypřítomnou smrt. Co nezetleje teď, to na jaře. Co neumřelo teď, to bude v následujících měsících bojovat o život více než kdy jindy. Jo, podzimní blues… ale příroda není něco, s čím byste chtěli splynout. Leda byste chtěli natáhnout bačkory.

Všimla jsem si dutého pařezu. Uvnitř bujely houby. Vypadaly jako nějaké tajemné společenství a já si nebyla jistá, zda mě to víc fascinuje nebo děsí. Hnojníky, pečárky, bedly, pevníky, helmovky, strmělky, lakovky, muchomůrky… spousta plísní i tajemné hlenky. To všechno zpracovává mrtvá těla rostlin i živočichů.

Se stmíváním přišel chlad, a tak jsem přidala do kroku. V dálce povědomé volání. Jako pískací hračka. Očistila jsem brýle a pořádně se rozhlédla. Za splavem, na větvi, na větvi, která trčela z řeky jako nějaká hnáta, na ní seděl ledňáček. Oba jsme ztuhli. Byl to posvátný moment, ten z nejposvátnějších, jaký ateista může jenom zažít. Dlouho jsme se zřeli, než mě zima donutila k návratu domů.