Nad zveřejněním tohoto blogu jsem velice dlouho váhala a probírala to sem tam. Nakonec jsem se rozhodla vás nechat nahlédnout do kuchyně.

Na počátku byl příběh a ten příběh ještě není ukončen. Je to příběh o tom největším strachu a bezmoci, která může být a to když jde o život dítěti a jeho matka nad ním stojí a nemůže situaci nijak ovlivnit. A my stojíme okolo a díváme se. Naše životy plynou dál. Chvíli jsme rozhozeni, ale pak se zase vracíme do svých vyjetých kolejí a rozčilují nás kostičky v obýváku a noční kašel. Jak to říct takové matce, že mám radost, že mi vzali dítě do sboru? Je to naše přítelkyně, ale je tak daleko. Jak se snímá břímě z někoho, kdo je vám blízký? Jde to, pomoci mu nést kříž?

Bojím se volat, co uslyším. Bojím se dívat do očí ze strachu, co uvidím. Bojím se, sama bez možnosti pomoci bezmocnému, jestli to stačí, že tu jsem. A nevím, jak to říct. Přála bych si kouzlit jako báby kořenářky, věnovat škapulíř s  čarovnými bylinami a devaterým zaříkáním odhánět zlé moci. Taky nevím od koho dřív.

Je to jen takové po mém, já to líp neumím (možná je to ještě ten dozvuk Vánoc). Je to o tobě i o všech Mariích, co stojí pod křížem a  jsou bezmocné. Je to o slzách a o trnových korunách matek. A přes to všechno bych chtěla, aby to taky bylo o naději, o tom, že na tebe v každém korálku a každém obloučku drátu myslí mnoho a mnoho lidí, posílají vám oběma energii a přejí si, aby jí bylo dostatek.