Už bych se ve svém věku měla naučit, že pokud mi život naznačuje, že někudy cesta nevede, tak prostě nevede, a basta. Když mě sousedi vzbudí dusotem v šest, což se jim podaří zhruba obden (pro ty, kteří tak vstávají normálně – jsem sova a většinou usínám kolem 2.), tak je to signál „Vstávat a cvičit“! Následné sny ve formě béčkových hororů za tvrdohlavý pokus znovu usnout nestojí. Kdyby to byly filmy, měly by všechny varovné piktogramy ČT (kromě sexu teda).
Když mi osobní váha ukáže 88:88, není radno zkoušet ji nějak oživit, protože to číslo jsem opravdu, ale opravdu nechtěla vědět! Bojem s nadváhou jsem si totiž v mládí užila své. Někde v koutku mé duše stále číhá umanutá anorektická puberťačka. Jakmile vidí divnou cifru, vyletí jako doktorka Cajthamlová při pohledu do tlouštíkovy chladničky a začne mi organizovat život. „Přece jsem tolik nejedla a kalhoty mě neškrtí, kde se ta tři kila vzala?“ snažím se jí oponovat. „Nekecej, co ten pytlík pistácií sežraný na noc včera a co ti medvídci, kterými se cpeš údajně kvůli kloubům!“ soptí nekompromisně.
Nastolí krutou pohybovou a dietní disciplínu, ovšem ráno mám o další kilo víc! To není možný!!! Třeba ta váha nějak divně stojí, říkám si a experimentuju. V koupelně ukazuje 76, v kuchyni 74,2, v obýváku jen 72,7 kg. Volám své zkušené dietní souputnici, která se léta vážila denně a vytvářela si v počítači grafy: „No jooo, to máš vybitou baterku, kup novou a bude to v pohodě.“
Řítím se do elektra se starou baterkou v ruce. Profesionálně zdvořilá a velmi chladná prodavačka mi bez váhání podá baterii. Druhý den ráno ji zastrčím do příslušného otvoru lačna toho, že váha na můj dotaz, kdo je v zemi zdejší jednoznačně nejštíhlejší, sladce zašveholí: ‚Přece TY, naše snaživá šikulko!“ Nicméně váha posupně mlčí a mě napadne odporná genderově nevyvážená myšlenka: „No jo, ženská! Chlap by mi blbou baterku neprodal!“
V tu chvíli zapomenu na dávné poučení, že nikdy nemám tlačit na pilu, neb se mi to nevyplatilo ani při hubnutí, ani v manželství a ani v jiných vztazích. Můj mozek se soustředí na jedinou nutkavou myšlenku: „Chci vědět, kolik vážím, sakra!“
Je sobota, elektro s onou „ženskou“ má zavřeno, vyhledám si na internetu nejbližší obchod, jenže ten má v létě v sobotu zavřeno taky. U auta zjistím, že stojím na zákazu zastavení, ale možná jsem to zvládla bez postřehnutí vyšších mocností. Ani botička, ani papírek za stěračem. To je zvláštní, trest za umanost většinou přichází rychleji!
Nevadí, když už jsem v autě, sjedu na nákup do Makra (do Průhonic asi 15 km). Vylezu z auta, hledám žeton do košíku, jenže nemám peněženku. Z kabelky vyhrabu vysypané drobné a svištím s nimi do Datartu. Na muže ve žlutých tričcích se zubím jako kůň topící se ve studni na záchranáře (aneb to bude jiný kafe než ženská – tohle genderově nekorektní vnímání světa je ve mně bohužel hluboce zakořeněno). Nicméně i oni koukají na baterku a na nefunkční váhu s užaslým výrazem dětí, které našly v rodičovské ložnici kondomy. Jooo, asi to bude rozbitý...
S nepořízenou jedu domů. Peněženka tam překvapivě je. V tu chvíli se ozve můj vnitřní Muž: „Co kdybys zkusila přihnout ty páčky kolem baterky?“ S posedlostí sobě vlastní vyndám z kabelky háčkování, zadloubám háčkem v mechanismu a když se váha rozsvítí, vletím na ni radostně oblečená a v botách. Severní pól dobyt, jsem prostě Koza Šikulka a neměla bych kálet do ženského hnízda podceňováním a osočováním!
Kdyby mi Osud chtěl potvrdit, že na pilu se paličatě tlačit nemá, potrestá mě číslem, které mě svou nekompromisní tíhou srazí k zemi. Naštěstí i v botách vážím tolik, co jindy zcela nahá, nalačno, vysmrkaná, depilovaná a s ostříhanými nehty... Jupí!
A teď mi prosím někdo prozraďte, jak rozlišit, které situace vyžadují trochu zatlačit na pilu a kdy je lepší nechat je plavat!
Třeba novou podobu Fleru plavat nechávám, takže jsem přece jen možná kus cesty k jakés takés moudrosti ušla. Když se svého času změnili smajlíci, málem jsem šla s transparentem na Václavák :-D
Aneb jak praví Aischylos:
„Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit. “
PS. Ráno ta bestie opět ukázala 76 kg (bez pyžama i bez bot). A po přenesení z místa na místo pokaždé jiné nesmyslné číslo. Asi měli pravdu i ti pánové v Datartu – je to rozbitý!
PS1. No, a do debaty o nové podobě titulní strany jsem se nakonec zapojila taky, takže s tou „moudrostí“ to bude asi podobný jako s představou o hmotnosti. 76 kg totiž potvrdila i mechanická stařenka na chalupě. Takže… Vstávat a CVIČIT! To je snad věc, kterou změnit mohu :-D