Pěkný den všem!

     Téma tohoto blogu vzniklo při mojí dnešní cestě na naši vesnickou poštu s objednávkou z Fléru. Již několik týdnů se mi totiž v hlavě stále přemílá stejná věc...při sledování jednoho z pořadů z divadla Kampa mě zaujal několikaminutový rozhovor s člověkem, který chodí stále bos. Mimo to, že se mu během několika týdnů upravil zdravotní stav (k lepšímu ba dokonce k výbornému) dotáhl "bosování" k dokonalosti a chodí i v mrazu a sněhu. Tak chápu, řeknete si možná, nějaký šílenec, co chce přijít o ledviny nebo možná kecal, co nám věší bulíky na nos...ale jak už to tak bývá, kdo nechce věřit, důvod si najde.

    Neplánovala jsem si vůbec, že na příští zimu ušetřím na nových kozačkách. Ovšem nějak instinktivně jsem začala v různých situacích boty sundavat. Doma. Na zahradě. Občas v práci, tam jsem měla vnitřní výmluvu, že je přeci teplo. když jsem šla do poštovní schránky na konci našeho pozemku. K sousedům pro děti, protože už je večeře. A dnes - na místní poštu (abych ale nemachrovala, nedošla jsem až tam, protože mě ta chodidla hrozně bolela:()

    Postupně mi docházelo, že to asi  nebude jen o ušetření za ty kozačky, ale že se mi - jak jsem ostatně tušila - nabízí mnohem více.

- Nedá se spěchat. To je skvělé zjištění, zvláště v dnešní době. Člověk vlastně díky botám přepíná svoje síly. Ve chvíli, kdy je sundám, zpomalím a zklidním se.

- Odpočívám. Ať chci nebo nechci, při bosování myslím na spojení se zemí. Na každý krok, na pocit z něj, na teplo, zimu, měkkost, vlhko, kapky vody...nemyslím na nic. Neběží mi v hlavě co, kdy, kde, jak...a odpočívám.

- Vnímám. Často se přistihnu, zvlášť, když večer přemýšlím nad uplynulým dnem, že ho strávím neustálým řešením všeho a ničeho. Spousta informací, abstraktních věcí, možná se mě většina ani netýká, ale jsme jimi zavaleni. A když jdu bosa, zpomalím a najednou vnímám a cítím, okolí, lidi, přírodu.

- Co mi prospívá? Tak to je zapeklitá otázka. Při bosování mi začaly překážet takové užitečné věci jako asfalt (který je tak prima, když chci dojet autem k pozemku), superrovné chodníkové plochy (kde se tak dobře chodí v lodičkách). Říkám si, zda jsme si těmi užitečnými věcmi nezničili dávné spojení se zemí, a také schopnost cítit, nejen nohama, ale možná i srdcem.

    Ne nechci vytvářet agitaci za zrušní asfaltových cest, ráda si s nákupem  k pozemku dojedu, jen si tak říkám, že bych si ty boty opravdu zula častěji? Nějak mám pocit, že se mi asi chce věřit na šílence bez bot....

     A vy? moc by mě zajímalo, zda máte s bosováním nějakou zkušenost? Možná se klid na naší duši potom bude přenášet i do našeho tvoření:)