Moc ráda něco tvořím, vyrábím, píšu, skládám. Miluju ten pocit, kdy mi výrobek vzniká pod rukama, kdy se myšlenka ztvárňuje ve fyzickém světě a získává skutečnou podobu. Někdy se dílko podaří hned napoprvé, jindy vidím, že je ještě třeba něco maličko upravit nebo zdokonalit.

Člověk třeba má nějakou představu, ale během tvoření ho napadají další a další myšlenky, a tak vyrábím a vymýšlím, dokud nemám pocit, že je všechno, jak má být. Ale ta radost z hotového díla, ten tvůrčí zápal i chvíle, kdy je po všem a člověk si odpočine a kochá se, to všechno je pro tvůrčí duši jako dort se šlehačkou!

Tuhle jsem se také pachtila a něco vyráběla, a ještě téhož dne jsem si otevřela svou Bibli u prvních veršů. Spatřila jsem tam mezi řádky Boha Stvořitele tak, jako ještě nikdy. Napadlo mě, jak se asi musel cítit, když nastal první den a světlo rozčíslo okolní tmu. Jaký to asi byl pohled na čerstvě stvořenou oblohu a moře, a že mu to ten den nedalo a musel ještě nechat vystoupit hory a světadíly uprostřed oceánů. A nakonec ještě přidal i rostlinky. Jaká to byla moudrost a uvážený nápad, ohraničit lidstvo časem, který odměřuje měsíc a slunce. A zase naopak, jak se asi Bůh musel vyřádit při vytváření všech možných živočichů, vesele skákajících ve vlnách či poletujících po modré obloze. A aby země nebyla smutná, i jim ještě přibyla o den později nějaká ta zvířátka. Co všechno se asi skrývá za obyčejnou větou: „I viděl Bůh, že je to dobré.“

S jakou láskou musel stvořit člověka ke svému obrazu. A s jakou péčí si všiml hned v samém počátku, že by měl mít Adam nějakého společníka, kamaráda – tedy, vlastně ženu. Milující a milovanou pomocnici. Co za radostné chvění asi Bůh cítil, když předával starost a péči o stvoření svému prvnímu synu Adamovi.

A jaké to asi bylo, říct si: "Tak, teď mám hotovo, na chvilku se zastavím a dáme si všichni společně malou siestu. Já a moje stvoření. Budeme si povídat a radovat se."

Pak jsem se zarazila. Není to troufalé, přirovnávat svoje pocity k prožívání samotného Boha? Ale pak mi to došlo. Vždyť ono je to vlastně obráceně. To my lidé jsme stvořeni k obrazu svého Stvořitele. To On měl tvůrčí zápal mnohem dřív, než já jsem vůbec tušila, že se jednoho dne narodím. To On si prohlížel svoje dílo, aby zjistil, jestli ještě nemá něco přidat nebo dokončit, a sedmého dne pak oddělil na společnou radost a prožívání vzájemné blízkosti.

Možná nám Bůh není tak vzdálený, jak si někdy myslíme. Ve skutečnosti jsme mu velmi podobní. Asi to bude tím, že nám v těle koluje dech našeho nebeského Otce. Že jsme Jeho děti.