„...tak čau!“..., práskl dveřmi a nastalo ticho.
Zůstala sama. Vážně jen zapomněl jí říct, že odjíždí na celý týden a že už teď ? Proč měla pocit, že to tak chtěl a že se těšil ?! Slzy už se nedaly zadržet, tak nechala ten vodopád, ať odplaví bolest. Hodinu, dvě... nějak bylo málo vody...
Vidíš, zase seš sama, opuštěná!!! Nechává tě a jde si za svým, a jsi mu fuk! - ozval se šašek v hlavě. Vidíš, zase ti to udělal ! Že jsi nemlčela ! Zase je rád, že může odjet! Ani nevíš kde bydlí... a s kým... a kam vlastně jezdí... nakecat ti může cokoliv! Zase......
KUŠ, spratku! Tyhle pochyby už nehodlám poslouchat! Zvedla se a pustila si oblíbené cd, to ji spolehlivě provede k jiným myšlenkám.
Týden volna ! Hmmm...., to bude času, usmála se v duchu. Vždyť si vlastně můžu užívat slaměné svobody... nic nemusím, mám týden jen pro sebe.....
Den plynul rychle. Konečně zavolala několika lidem, kterým to už dlouho slibuje. Konečně odepsala na odložené maily, otevřela desky „POZDĚJI“, hrábla do restů, na něž nezbyl čas... Konečně si užívala ticho..., naslouchala ruchu města..., uvařila dobrý čaj..., pomohla pár bolavým duším..., vyřídila pochůzky..., nakoupila na pár dní..., uvařila si květák..., v televizi koukala na co ona chtěla... vlastně pohoda, ani šašek v hlavě už neprudil...
Večer s hrnkem v dlaních pozorovala, jak zhasínají okna a rozsvěcí se hvězdy. Celkem spokojená v klidu poděkovala za den a šla spát. Ještě v polospánku jí blesklo hlavou, že nezamkla dveře bytu.......... ale to už klesala do sna......
V tom ji probral ostrý zvuk; byl to zvonek ? Slyšela divný šramot někde u vchodu, kdo se sem teď štrachá?!! Nebo si zase podroušený soused spletl patro? Zas ten zvuk! Vymrštila se z postele a potichu doběhla ke dveřím, aby aspoň zamkla... jenže... dveře najednou zprůhledněly, někam zmizely, nebyly tam... a za nimi stál zástup nějakých lidí... chlapů... byli šediví, pokřivení, potrhané obličeje se šklebily a něco chtěly..... Tlačili se do dveří, co tam nebyly... Co to má znamenat ?!? Rychle sáhla po klíčích a horečnatě hledala zámek... hernajs, když nejsou dveře, není ani zámek ! Tak z tohohle sna se chci radši probudit! Ihned!!! Co to je za blbost?!? Kde jsou ty dveře ?!?
Začal ji pohlcovat strach a bezmoc, nemohla nic; ani nespala, ani nebyla vzhůru, jen byla plně při smyslech. Na tyhle „lidi“ by nepomohl ani zástup policajtů, to bylo jasné.
Cha! Tak se ukaž – poškleboval se probuzený šašek - no, co teď? Jsi saaamaaaa!!!!! Nic nezmůůůůžeš!!! Jsi zouuuufalááá!!! ...a jsou dušičkyyyy!!!!
Kuš už ! Tebe teď zrovna potřebuju! V duchu udělala před sebou křížek a kolem sebe očima vykreslila kruh. Nic se nezměnilo. Holka, tohle asi sama nezvládneš... vážně, vždyť jsou zítra dušičky! Honem - jak jen byla ta rada, co nedávno četla ? No taaak..... Jeden z cizáků se už prodíral dveřním otvorem, neměla jak mu zabránit, hmota neměla žádnou sílu... Mysl trčela v bezmoci ztuhlá hrůzou a jen ztěžka hledala v paměti tolikrát osvědčenou mantru proti strachu..... Co bude? Na tohle jsem krátká...
Archanděli Michaeli, prosím pomoz! Prosím, potřebuju tvoji pomoc, hned ! Michaeli, prosíííím!!!!..............
Myšlenka prořízla bezmoc a rozlehla se ozvěnou......., a najednou se ocitla v prázdnu. Všechno zmizelo, i dotírající bytosti, i dveře, co tam nebyly..., nezbylo nic, nic, jen ticho...., a někdo ji objal. Laskavě, klidně, měkce... modře... Byla někde jinde, snad plula v beztížném vesmíru, snad v prachových oblacích... vstoupil do ní klid a mír. A silný pocit bezpečí, jaký už nezažila spoustu let, naposledy jako malá, u dědy...
Je tu někdo ? zeptala se myšlenkou, bezhlasně...
„Jsem s tebou, neměj strach, už nepřijdou“
Kdo jsi?
„Michael, volalas mne přece“
Ale... vážně??? ...no..., když... já na anděly moc nevěřím...
„Já vím, přesto - jsem tady...“
Zastyděla se za svou dosavadní skepsi. Vše bylo tak hmatatelné, byla si náhle tak jistá... Už nepotřebovala pochyby, nepotřebovala ani věřit, protože teď už VÍ... Je to přece tak jasné, průzračně jednoduché...
Ano, je tu s ní ten, jemuž se říká Archanděl Michael...., a prostupuje každou její buňku, každou její myšlenku nekonečným klidem.....
Díky...., díky. Páááni, můžu tomu vůbec uvěřit ? Až se probudím, bude všechno pryč. Zase zbude v hlavě jen šašek pochybovač....
„Neboj, nechám ti znamení“
Znamení? Jaké?
„Modré. Uvidíš, jistě ho poznáš. Vždycky, když budu s tebou, nechám ti zprávu. Teď ještě s tebou chvíli zůstanu... A neboj se mne zavolat, když bude třeba...“
..........Stihla jen zašeptat Děkujuuuuuu.........
Ráno se probudila trochu jako po flámu. V hlavě jí bzučely útržky noční můry, ale ihned ji znovu zaplavil pocit bezpečí. Byl to sen ? Haraší jí v hlavě ? Bylo to přece tak reálné, skoro se dalo nahmatat.... Hmmm..., ráda zas nechala vstoupit ten bezbřehý klid....
Sáhla po budíku, ještě nezvonil. Za pět minut...... co... co to je ?
Na nočním stolku leželo tmavomodré peříčko. „Nechám ti znamení, pamatuješ ?....“
Tak tohle by mi nejspíš nikdo nevěřil. No, šašku, co ty na to? Teď mlčíš, viď ? …
Každý den jedno modré pírko...
„Čau! Už jsem zpátky. Proč se zamykáš ?“ ...Ále, jen tak pro sichr.....
Nemá potřebu vysvětlovat. Ví. Už jí došlo, kdo ji celý život chrání, proč se narodila právě v den Michaely, proč ve znamení Vah, proč vídá za víčky indigové jiskření, proč má nutkání vnášet světlo do tmy, proč.........
Hmmm, síly vesmíru jsou prostě dokonalé, jen jim rozumět a napojit se na tu vlnu...
Ten den s tichým díkem přijala své druhé jméno: Michaela.
